Krize podle Pelčáka | Architektura | Interview

Krize má spoustu podob. Známe krizi finanční, z hlubin historie nás stále straší přízrak Velké hospodářské krize. Nejspíše se o nás v průběhu života otřely pojmy Karibská či Suezská krize. Na přelomu tisíciletí jsme u obrazovek sledovali v přímém přenosu Krizi v České televizi. Mnozí z nás zažili i krizi osobní.
S architektem Petrem Pelčákem jsme však hovořili i jiné, zcela specifické krizi.
No, možná to nebude úplně veselé čtení.

Jak si stojí česká architektura oproti kupříkladu české kinematografii, která marně hledá silná témata a v konkurenci produkce okolních států zrovna neoslňuje?
Architektura je taková, jaký je její zadavatel. Investor je vždy ten, kdo určuje kvalitu architektury. Ta je v každé společnosti tvořena zejména stavbami veřejných institucí. Příležitostí k vytvoření skutečné architektury jsou galerie, muzea, divadla, hudební sály, univerzity - tedy stavby mající ještě jiný než pouze utilitární rozměr. Takové, které neplní pouze praktický účel. V každém státě to jsou tedy především veřejné zakázky a veřejné stavby, které kultivují architekturu každého národa a vytváří kulturu prostředí každé země.

Kam tím míříte?
Kulturní společnosti vědí, že je to právě architektura, která nejen vytváří rámec života společnosti, ale také kvalitou vytvořeného prostředí ovlivňuje kulturu běžného života a běžného společenského provozu, tedy například diskuzi a jednání. Proto normální státy zadávají stavby veřejných zakázek architektům, kteří konkrétní prací či dosavadním dílem prokázali svoji kvalitu.

Chcete tím říct, že český stát jako investor si ke svým projektům ty nejkvalitnější architekty nehledá?
Naše společnost nevidí rozdíl mezi projektantem a architektem. Nevidí rozdíl mezi projektováním divadla a skladiště. U nás se projekt zadává nikoliv na základě architektonické soutěže, vyzvané nebo otevřené, ale na základě obchodní soutěže, kdy nejnižší cena získává zakázku. Jestliže deklaruji, že intelektuální a odborný výkon udělám za nejnižší cenu, znamená to, že tomu budu věnovat nejméně času, nejméně pozornosti, využiji nejlevnějších subdodávek. Cena za projekt není nic jiného, než promítnutí času, energie a erudice lidí, které musím zaplatit. Naše společnost vybírá pro veřejné stavby a tedy pro vytváření své kultury nejlacinější a tedy logicky nejhorší projekty. To znamená, že je nekulturní. Jsme tedy v hluboké krizi. Jsme nemocná společnost.

V čem tedy náš stát nebo veřejní zástupci selhávají? Jaký virus náš systém napadl?
Chybí osvícený veřejný investor, stejně jako chybí slušní a inteligentní lidé s rozhledem, kteří by chtěli zastávat veřejné či správní funkce, a které v minulosti česká společnost měla. Způsob zadávání, vedení a realizace veřejných zakázek prováděných jednak za nejnižší cenu a současně bez osobního zájmu a osobnostní kvality lidí, zastupujících veřejného zadavatele a teda nás všechny, vede k hromadné produkci zmetků. Navíc česká společnost nechce vůbec stavět.

Prosím?
Získat u nás stavební povolení je zřejmě nejkomplikovanější na světě. Jsme asi jediný stát, který má před stavebním povolením ještě územní rozhodnutí a před ním je ještě velmi často nutné provést změnu územního plánu, protože naše územní plány jsou většinou zpracovány velmi zastaralými způsoby. Protože v zahraničí je pouze jedno stavební řízení, musíme na naše tři samostatná řízení nahlížet jako na jeden proces, a ten máme suverénně nejkomplikovanější na světě. A to přesto, že dle statistiky Světové banky jsme ve snadnosti a délce trvání stavebního řízení na 156. místě ze 190 posuzovaných zemí. Země, které jsou v žebříčku průzkumu Světové banky za námi, například Kamerun, Východní Timor nebo Kosovo, totiž nemají územní řízení, případně nutné a komplikované změny územních plánů, jejichž trvání musíte k čase stavebního řízení přičíst. V normální zemi můžete začít stavět obvykle za 1 až 2 roky od chvíle, kdy začnete projektovat, tady stavíte za šest až deset let.

To musí škrtit i soukromé investory, developery.
No představte si, že tým, který vám připravuje projekt, platíte buď dva roky anebo deset let. To je trošku rozdíl, ne? A také za těch deset let máte úplně jinou cenu peněz, které si na investici půjčujete od banky a nebo po celou tu dobu dokonce už platíte úroky z úvěru za pozemek, který jste si již pro váš projekt koupil. Ta nepředvídatelnost, ta nejistota, ty zbytečné náklady přenášené společností na developery jsou obrovské. Tato situace pak developery nutí tlačit na ekonomizaci zakázek více, než je obvyklé, protože mají pořád nůž pod krkem.

K tomu si přidejme stav naší legislativy, kterého jste se již částečně dotkl.
Milujeme se svazovat zákony. Mám podezření, že tuto zálibu si pěstujeme proto, že svázaný nemůže pracovat. V každém případě tolik předpisů, vyhlášek a zákonů jako máme my, nemá snad žádná jiná země na světě. Máme předepsáno úplně všechno. A to velmi kreativně, protože naše normy a předpisy nejen že jsou často zcela nesmyslné a zbytečné, ale ještě k tomu si často vzájemně odporují, takže je nikdy nemůžete všechny splnit a jste tak vydán napospas moci úředníka. Ten si je samozřejmě své moci dobře vědom a patřičně si ji užívá. A nikdy vám nepomůže, protože kdyby vám pomohl, mohl by si váš soused myslet, že jste mu něco dal za to, že jedná normálně, přátelsky, že plní smysl funkce, kterou vykonává.

Promiňte, ale ani já na korupci nevidím nic pozitivního. Vy snad ano?
Korupce ničí společnost, ale ještě více ji ničí ono ochrnutí, ona pasivita, ve které se v důsledku protikorupčního zápalu ocitla. Vždyť přece dobro nelze konat pasivně. K vytvoření čehokoliv pozitivního je třeba nasazení, práce, aktivita. Nejen pro vznik architektury, ale obecně pro vybudování kultury a prosperity je třeba obrovská iniciativa, angažmá, záštita a podpora úředníků a politiků. Ale ti u nás v nejlepším případě jen krčí rameny a svoji neochotu a nečinnost bránící vzniku čehokoliv kvalitního zdůvodňují otrocky a proti jejich původnímu smyslu vykládanými předpisy a zákony. Přes obrovský aparát administrativy a obrovské množství zákonů a předpisů, které jsme si vytvořili, nejsme právním státem, nýbrž státem vystrašené a tudíž alibisticky nekonající byrokracie. To je naše pojetí svobody.

Přestože z rozhovoru uběhlo přibližně dvacet minut, chtělo se mi vypnout diktafon. Původně jsem se totiž chtěl bavit například o rekonstrukci Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na ulici Arne Nováka v Brně, kterou před několika lety projektovala právě architektonická kancelář Petra Pelčáka. Nicméně, své nutkání jsem potlačil a on poslouchal dál…

Zatímco v Amsterdamu nebo v Benátkách, když spadnete do kanálu, protože tam není zábradlí a vy jdete opilý po jeho okraji, tak je to váš problém, protože je to váš život a vy si za něj jako svobodná bytost zodpovídáte. Tady vám společnost přikáže dát na břeh zábradlí. Jsme stále paternalistickým státem - jakousi patologickou kombinací autoritářství starého mocnářství a komunistické diktatury. Nejsme vnitřně svobodný národ. A proto nemáme sebedůvěru a bez ní těžko vytvoříte hodnoty, které osloví jiné a budou jimi sdíleny. Tedy těžko vytvoříte kulturu. Pro ní jsou důležité elity. Víte, co napsal Adolf Loos?

Zmateně jsem zakýval hlavou a naprázdno polkl.

Napsal, že angličtí krejčí jsou tak výborní, protože tam mají jednoho, co šije pro krále a ten svými výkony, pro které má od krále podmínky, nasazuje laťku, která je pro ostatní výzvou a mírou. A tak mají vysokou úroveň všichni.

Vždyť elity jsou i u nás. Nemyslím si, že…
Pro vznik a úroveň kultury jsou elity zásadní. Proto národy mají svoje zažité způsoby, jak si elity vytváří a pěstují. My, Češi, naopak vlastní elity tradičně systematicky ničíme. Vzpomínám si, jak před mnoha lety Jiří Gruša v rozhovoru v rozhlase srovnával situaci v Německu a u nás. V Německu, říkal, když si to svými výkony zasloužíte, získáte body a ty vám už nikdo nevezme a přinášejí respekt společnosti. Tady vás za váš film nebo knihu dneska vychválí a zítra zakáží. K tomu jen dodávám, že z kontextu rozhovoru bylo jasné, že nemá na mysli jen dobu diktatury proletariátu.

Ještě k těm developerům. Mám pocit, že jsou synonymem pro někoho, kdo tvoří nepřiměřený zisk a oškubává společnost. Právem?
Města vždycky v normální svobodné společnosti stavěli developeři. Stačí se podívat na Brno první republiky. Bratři Kubové, Václav Dvořák, stavitel Hrdina nebo Neděla, pár židovských rodin, které postavily půl Brna a ještě se na jejich dílo dnes jezdí dívat ze zahraničí jako na příklad skvělé moderní architektury. Jenomže - a zase jsme u toho - tehdy si společnost přála stavět, chtěla budovat, ztotožnila se s moderní architekturou, protože sama sebe chtěla prezentovat jako moderní demokratický pokrokový národ.

Co tedy naší společnosti ve stavění brání?
Společenská nálada, problematické, chtělo by se říci nekvalifikované verdikty soudů, přebujelá a nefungující byrokracie a gigantická a nezkoordinovaná legislativa. Důsledkem toho máme nejdražší byty v celé Evropské unii. Dražší, než ve Velké Británii, která jako cíl přistěhovalců celého světa cenovou statistiku vedla. Ceny bytů jsou u nás nejvyšší a bydlení tedy nejhůře dostupné z celé EU ne proto, že by čeští developeři měli vyšší míru zisku, než rakouští, němečtí či britští, nýbrž proto, že bráníme stavění či jeho možnost alespoň maximálně komplikujeme. A překonávání těchto překážek abnormálně prodlužuje dobu přípravy a povolení staveb a tím je velmi prodražuje. K tomu ještě připočtěme přeurčené územní plány se spoustou podmínek a tedy skrytých překážek, které tedy ve skutečnosti umožňují jen zlomek deklarovaných stavebních pozemků skutečně použít ke stavění a  tak extrémně zvyšují jejich ceny. A tím se dostávám obloukem opět k veřejné správě a veřejným investicím…

…které developeři potřebují.
Otěže a pravidla v západoevropských zemích třímají obce, místní samospráva. A developer, není-li pitomec, se s ní musí dohodnout. Když se začne developer přít se samosprávou, přijde za ty roky jen na úrocích z ceny za nákup pozemku doslova o majlant. Je lepší se dohodnout během půl roku a stavět za rok. Druhá věc je pak ta, že my se teprve té demokratické správě učíme a třeba k ní prostě nemáme vlohy. Například něco takového jako je čtvrť Hafen City v Hamburgu by se u nás vůbec nedalo uskutečnit.

U nás žádnou takovou čtvrť, navrženou a vzniknuvší po roce 1990 nevidíte?
Myslím, že povedeným projektem je pražský Smíchov z počátku 90. let. Souviselo to s entuziasmem doby, byla to krátká doba společenské shody. Bylo u toho pražské DA Studio - Martin Rajniš, Tomáš Prouza, Jaroslav Zima a Stanislav Fiala. Například také dokázali, že nevhodně vyprojektované vedení tunelu Mrázovka bylo změněno. Obdivuhodný výkon. Zástavba, která tam vznikla, přinesla nové čtvrti městskou živost. Bohužel, v další fázi tam začaly vznikat obrovské bloky a novější zástavba už nemá městské měřítko. Nyní se v Praze projektuje nová čtvrt v ploše bývalého smíchovského nádraží, je to dobře připraveno, tak to snad taky bude dobré. Ovšem co si dokáži vybavit, je Smíchov u nás doposud jediný úspěšný projekt, který vznikl jako část města.. Ale ono to také souvisí s tím, že dle našich stavebních předpisů architekt nemůže navrhnout město. Ty předpisy jsou staré přes půl století a umožňují pouze stavbu sídliště. Tedy budov řídce rozházených v ploše. Přitom každý ví, že město je hustota, kompaktnost, ulice, bloky. A že kompaktní, městská struktura zástavby je také ekonomická a ekologická. A právě tu naše legislativa architektům zakazuje vytvářet. Jedinou výjimkou je Praha, která má dle stavebního zákona právo na vlastní stavební předpisy, a tak si je po vzoru těch západoevropských vytvořila a přijala. Existence Pražských stavebních předpisů je výzvou a nadějí pro zbytek země.

Vraťme se zpět do Hamburgu a zakotvěme v tamním přístavu.
Hafen City byla vize starosty Hamburgu Voscheraua. Když v 90. letech viděl, jak se zavírají doky, chápal, jak obrovský potenciál a zároveň i hrozba pro město v tom unikátním a obrovském území vězí. Starosta se tedy dohodl s několika politiky ve vedení města a město skoupilo tajně všechny pozemky, aby veřejně deklarovaným nákupem nevystřelilo jejich ceny. Udělali plán zástavby, vybudovali infrastrukturu a pak začali prodávat stavební pozemky nové atraktivní rozvojové čtvrti developerům, kterým mohli de facto klást podmínky, co mají stavět. Městský stavební rada, tedy hlavní architekt dokonce určoval povrchy fasád. No jo, zdravá společnost je ta, kde je důvěra. U nás by se tohle stát nemohlo. Zatímco v České republice by měl starosta na krku kriminál, ten hamburský je vnímán jako hlavní hybatel úspěšného rozvoje města.

Přibližně před rokem jsem vedl poměrně obsáhlý rozhovor s hlavním architektem města Brna, Michalem Sedláčkem. Mluvili jsme samozřejmě o chystaných změnách v ÚP. Jak obecně vnímáte Vy problematiku územního plánování v České republice?
Územní plánování vytváří základní rámec možností jakékoliv výstavby města. Město je největší produkt lidské kultury, zhmotněný život celé společnosti. Odráží její tužby, představy, ekonomické ambice. Rozvoj města je určován územním plánováním a územní plán je pouze podklad pro územní plánování. To u nás přestalo existovat několika nekvalifikovanými rozhodnutími správních soudů, které zrušily směrné části územních plánů. Územní plán nemůže detailně  určit celé město v měříku 1:25 000. Možná proto se dříve říkalo směrný plán, který udával pouze směr, základní koncepci. Územní plánovači, čili odborní městští úředníci -  architekti pak posuzují, jak ten který záměr odpovídá koncepci rozvoje města zakreslené v územním plánu. Proto tam dříve byly směrné části, které ty správní soudy zrušily, a tím v naší zemi zrušily územní plánování, tedy to, aby odborník posuzoval soulad stavebního záměru s koncepcí města. A zůstal jen ten zbožtělý plán, mrtvý dokument, který se v Brně patnáct let nezměnil. To znamená, že nám zbylo mrtvé město, kde nelze stavět. Nebo pouze s obrovskými překážkami, a to není normální, protože stavění je jedna z nejzákladnějších potřeb a tužeb člověka.

Něco se přece jenom děje, ne?
Územní plán v Brně byl schválen před více než čtvrt stoletím. Představte si, co tady z nástrojů vydrží takovou dobu. Je to, jako by člověk pracoval se čtvrt stoletím starým softwarem. Ten plán byl navíc vytvořen v roce 1993 po pádu půl století u nás trvajících totalit, na samotném začátku nové společnosti, jejíž praktický život po politických a ekonomických změnách se teprve rozjížděl. V té době nikdo netušil, jak se bude naše společnost vyvíjet v 90. letech, natož ve druhé dekádě dalšího století. Dnes je úplně jiná doba, než na počátku 90. let, a přitom se vše řídí rigidně vykládaným územním plánem z roku 1993. Pro jakoukoliv větší akci potřebujete změnu územního plánu a ten se nezměnil od roku 2007, tedy pokud se nemýlím, 13 let. Náhodou je našemu mladšímu synovi taky 13 let. Se ženou se ho snažíme vychovávat a celou tu dobu sledujeme, jak se mění a jak roste, dnes je to už velkej kluk a za celou tu dobu, co je na světě, nebyla přijata jediná změna územního plánu půlmilionového města. Je tohle normální?

Jak vás tak poslouchám, normální mi v této zemi nepřijde už vůbec nic…
Však také díky tomuto ochrnutí Brna si v něm takřka sto tisíc lidí nemůže pořídit byt a bydlí v sídelní kaši za jeho hranicemi, ale denně ho zatěžuje dojížďkou do práce a přitom mu neodvádí daně. Takže dopravní zácpy jsou tu také proto a také proto městu chybí peníze na údržbu a rozvoj. Zaplaťpámbu, že v takové situaci je tady KAM, který teď konečně ty chybějící změny územního plánu připravuje.

Ano, chtěl jsem se zeptat, jak vlastně vnímáte roli Kanceláře architekta města Brna?
Brno má neuvěřitelné štěstí, že v čele této instituce stojí člověk jako architekt Michal Sedláček, který má mimořádné zkušenosti. Je to vlastně ta prvorepubliková osobnost ve veřejné funkci - s rozhledem, schopnostmi a kulturou. To je dneska zázrak, ne?

Nechci, aby si naši čtenáři připadali jako v dystopickém filmu, a proto bych byl rád, kdybyste nás na závěr našeho rozhovoru všechny zavedl k Oseku nad Bečvou, kde dnes stojí vámi navržená a odbornou veřejností oceněná Kaple svatého Vendelína.
Proč dystopický film? Vždyť je to realita, kterou všichni každodenně žijeme. Vy jste nikdy nepotřeboval něco postavit, a tedy si neprošel stavebním řízením? No ale  k té kapličce. Začátek je starý stejně jako ten brněnský územní plán. Když jsem v roce 1994 stavěl první větší stavbu, byla to správní budova pro Povodí Moravy v Olomouci, hodně jsem jednal s technickým náměstkem  ředitele. Stavba dopadla dobře také díky jemu, my jsme si celkem padli do oka. Pak ale naše potkávání skončilo. Tedy až do roku 2012, kdy mi zavolal do kanceláře, že chce postavit rodinnou kapli, jestli bych o projekt měl zájem. Každý den vám někdo nevolá, že chce stavět kapli, takže jsem souhlasil.

Dal vám zadavatel volnou ruku?
Dal, ale všechno jsme spolu podrobně probírali. Byl hodně přemýšlivý a také kritický. Já jsem mu vždy ukázal, jak jsem s tou volností naložil, tedy jak návrh vypadá a on vždycky mlčel a pak odešel a já netušil, zda se ještě ozve. Za dva měsíce mi telefonoval, že pokračujeme dál. Od začátku jsem tu kapli chtěl postavit z betonu. Aby na tom místě obstála v čase. Jenomže později jsem pochopil, že on si tu kapličku chce postavit sám! Odlejte si sám v sedmdesáti letech betonovou kapličku! Tak jsem to změnil, aby si ji opravdu mohl sám postavit a navrhl ji v cihle. Ale to on odmítl a skutečně ji nakonec odlil do bednění z kmenů stromů sám. Tedy s doslova pár přáteli.

Čím byl ten člověk motivován?
Pan Koutný pochází ze sedlácké rodiny, z Oseku. Jeho rodiče jako sedláci měli v 50. letech nějaké problémy a tak ho vychovávali prarodiče. Když potom dostal rodinné pozemky v restituci zpět, začal se o ně starat – obnovil krásnou starou třešňovou alej, vybudoval mokřady, kam chodí denně laně pít, což v tomto případě není pouze obraz, ale skutečně se tam s nimi potkáte. Chtěl kapli postavit na památku svých prarodičů, ostatně jeho děd se jmenoval Vendelín.

Hezký příběh.
Chtěl tu kapli postavit jako symbol jiných hodnot  než těch,  které dnes ve společnosti dominují. Říkal, že chce člověka vytrhnout ze shonu. Ta kaple má člověka přimět, aby se na chvíli zastavil a myslel na něco jiného. Může přitom i rozeznít zvon…

Petr Pelčák (nar. 1963 v Brně) studoval v letech 1984-1986 dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Ve stejném roce ukončil studium na Fakultě architektury na VUT v Brně. Od roku 1998 editoval a byl spoluautorem 15 architektonických publikací, od roku 1989 je členem volného sdružení Obecní dům. Svou kariéru začínal v roce 1986 ve Stavoprojektu Brno, v ateliéru Viktora Rudiše, v letech 1992-2007 byl spolumajitelem kanceláře s Petrem Hrůšou, s nímž vytvořil známou značku Architekti Hrůša & Pelčák, Ateliér Brno. V roce 2008 se osamostatnil a vytvořil architektonickou kancelář Pelčák a Partner Architekti. Od roku 1995 do roku 2016 byl s několika krátkými přestávkami pedagog na VUT v Brně.

Pelčák a partner architekti je architektonické studio, které v roce 2008 založil Petr Pelčák. Má kanceláře v Brně a v Praze a přibližně 35 stálých spolupracovníků. Portfolio prací obsahuje široké spektrum měřítek od urbanismu po interiér včetně rekonstrukcí. Nejvíce zkušeností má  s  realizacemi  občanských, administrativních a obytných staveb. K těm právě probíhajícím patří např. kongresový hotel v Praze na Letné, univerzitní budova v Ústí nad Labem, městský polyfunkční blok v brněnské Jižní Čtvrti či středisko údržby dálnice v Přerově. Z urbanistických prací je aktuálně ve fázi veřejného projednávání územní studie pražských Holešovic, zpracovaná ve spolupráci s berlínskou projekční kanceláří Thomas Müller, Ivan Reimann Architekten.

Tento článek vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2020.
Dané číslo i předchozí vydání si můžete prohlédnout online ZDE.