Rozhovor s arch. Radoslavem Kobzou - mužem, jenž sází stromy

Říká, že stavby mají dělat lidem radost. Rád se v nich s lidmi potkává a s otevřenou myslí vstřebává jejich pocity. Jedno z jeho kréd zní: „Když cítím, že něco není v pořádku, tak dám projekt radši k ledu a nejdu přes mrtvoly.“ Neustále také hledá, co by se mohlo povést lépe, a tento perfekcionismus přenáší i na své kolegy. Po několika velmi úspěchem naplněných realizacích cílí na nové výzvy, mezi něž patří multifunkční hala na brněnském výstavišti nebo nový veledrom tamtéž. Práce ho prý neničí, nestresuje ani neunavuje a má ji zároveň jako relax. Koupe se v zamrzlém jezírku a hraje golf. Řeč je o Ing. arch. Radoslavu Kobzovi, zakladateli a zároveň majiteli skupiny společností AD Group.

Jste považován za architekta, ale při bližší analýze vašich aktivit zjistíme, že jste se postupem času převtělil v developera. Když nad tím přemýšlím, jste prvním developerem, s nímž od vzniku magazínu OKO vedu rozhovor.

Ano, jsem tak trochu anomálie v developerském oboru. Neznám asi žádného kolegu, který by byl zároveň architektem a developerem. Jistě nějaký takový bude, ale žádného neznám. Má to výhodu, protože sice se na jednu stranu snažím na stavbě něco vydělat, na druhou stranu chci určitě postavit krásný a funkční dům. 

Existuje nějaký zásadní moment, kdy jste si uvědomil, že jste více manažerem stavby než architektem? Vlastníte několik firem a až na několik architektonických projektů v poslední době spíše řídíte firmy a vedete lidi.

Příběh o tom rád vkládám taky do našich bookletů a firemních informačních materiálů. Začalo to založením Arch Designu před pětadvaceti lety. Od začátku jsem musel dělat architekta a manažera zároveň. Bylo to náročné, protože jsem přes den dělal manažera a v noci jsem kreslil návrhy. Takovým způsobem se ovšem nedalo pracovat donekonečna. Po pěti letech zcela převážila manažerská činnost. Architektonická práce zabírala asi 20 % času a probíhala tím způsobem, že jsem kolegům do projektu mluvil a kontroloval jsem ho. Byl to ovšem velký nápor na nervy a musel jsem to utnout. Spojit tyto dvě profese dohromady je těžké.

Následně jste přenesl svou manažerskou činnost na své kolegy v Arch Designu, což je první kancelář, kterou jste založil.

To bylo před 20 lety. V dalších firmách, které jsem založil, už jsem nezastával vrcholovou manažerskou pozici. 

Jak se díváte na své začátky? Vývoj musel být rychlý.

Začalo to tím, že jsem postavil naše firemní sídlo. Rád jsem stavby vymýšlel a projektoval, ale ještě raději jsem je realizoval. Když jsem chodil po stavbě při prvním projektu a s úžasem jsem sledoval, jak roste a zhmotňuje se z výkresů, tak jsem měl podobný pocit, jako když se mi narodilo dítě. Byl to pocit, na který vzpomínám do dneška. Můj blízký vztah ke stavění a budování jsem cítil už od začátku.

Práce architekta a stavařina je dlouhý a skoro nikdy nekončící proces v rámci realizace jednotlivého projektu. Každý představuje své vizualizace, vábí společnost a zákazníky, ale od návrhu k realizaci je dlouhá doba. 

Někdy je to úmorný proces, protože doba realizace z pohledu developera trvá průměrně deset let. Od chvíle prvního nápadu, skupování pozemků, idejí, co tam přesně postavit, až k samotným projektům, realizaci stavby a prodeji uplyne velmi dlouhý čas. 

To musí být frustrující.

Po celou dobu mé práce mi to kupodivu vůbec nevadilo a nepřipouštěl jsem si to. Naštěstí mnoho projektů realizujeme souběžně. Když se některý projekt táhne deset a půl roku a pracujeme zároveň na dvaceti dalších v různých stádiích, tak to tak nevnímáte. Vzhledem k tomu, že už nejsem žádný mladík, tak jsem si nedávno začal uvědomovat, že desetiletý projekt, který nyní odstartuji, mne po tom období už třeba nebude zajímat. V délce procesu přípravy stavby jsme ostatně v ČR asi nejhorší na světě. Osm let probíhají přípravy a dva roky se potom staví, což je velice neúměrné. Spousta investorů proto projekt ukončí předtím, než ho někam dotáhne.

Je potřeba projekt představit ve vizualizaci?

Jsme obklopeni negativními zprávami, žijeme v šílené době. Architektura a nové stavby jsou veskrze pozitivní záležitostí. Když někomu ukážete krásnou novou stavbu, tak se to setká s ohromným nadšením a lidi to povzbudí. Samozřejmě pro byznys je to důležitý PR krok, který je potřeba na začátku udělat. Vizualizace vyprovokuje společnost ke komunikaci a diskuzi o projektu.

Může se ovšem stát, že někteří kritici reagují na návrh docela negativně.

Dost často se mi v roli projektanta stane, že nelze investora přesvědčit, aby vizualizaci veřejně předvedl. Představíte projekt, ukážete vizualizace, čekáte, že se vám ozvou lidi s nápady a myšlenkami a budou chtít diskutovat. Místo toho se ale ozvou spíše škarohlídové a věční bořiči všeho a ti začnou projekt napadat. Často nesmyslně a bezdůvodně. Nemůžete přijít na to, proč to dělají, ale dělají to. Mnoho investorů se pak přikloní raději k tomu, že projekt ututlá a skrývá a raději ho představí veřejnosti až v den kolaudace. My jdeme jinou cestou. Projekty opravdu rádi prezentujeme, komunikujeme s klienty, nastavujeme zrcadlo. Když se pak na to totiž podíváte zpětně, zjistíte, že vás poznámky a kritika ovlivnily mnohdy pozitivně. 

Aktivisté ovšem mohou někdy projekt úplně zhatit. O jaký druh aktivistů jde? Patří mezi ně ekologové nebo ochránci památek?

V některých případech se opravdu stane, že aktivisté dokážou projekt přes soudy totálně zmrazit. Tyto horší příběhy se stávají. Nyní řešíme krásný bytový projekt v Brně-Židenicích a jsme ve fázi, kdy máme začít stavět. Aktivisté přes soudy realizaci bohužel úplně zastavili. Jde jim o to být ryzím aktivistou a vždy si na projektu něco najít. Najdou si problém se životním prostředím, najdou si chyby úředníků, najdou si cokoliv. Když čtete jejich prohlášení, tak pochopíte, že nejsou vyhranění a nešlo jim v zásadě o blaho životního prostředí. Jsou erudovaní, mají kauzu zpracovanou právníky z více pohledů a nejde jim o ochranu jedné oblasti, ale jen o to, aby se nestavělo. Naši společnost bohužel čím dál víc ovlivňuje určitý typ lidí, kteří prostě jen nechtějí, aby se něco dělo, měnilo a budovalo. Když se však nebudeme rozvíjet, nebudeme stavět, tak se zastavíme a je to začátek konce. 

Jak se díváte na potřebu vyhlašování veřejných soutěží? S tímto tématem jsou spojovány některé kontroverzní kauzy.

Pokud se uskutečňují veřejné soutěže podle pravidel komory architektů, tak to s sebou nese jedno velké úskalí. Jako investor si totiž nemůžete vybrat vítěze. Toho vybírá architektonická komise. Může se pak stát, že vybere vítěze, který vám nesedí. Může být dobrý po architektonické stránce, ale nevyhovuje vám po stránce využitelnosti projektu a vy s tím nemůžete nic dělat. 

Před časem byl například publikován v OKU rozhovor s vítězkou tendru na revitalizaci části Moravského náměstí v Brně z kanceláře Consequence Forma a ani po třech letech se nic dál neděje. Návrh zastarává a nebere v potaz obnovu funkcionalistického paláce Moravák a přilehlých budov. Čas trhl oponou a situace v místě se diametrálně změnila.

Stále ale lze říci, že publikace vizualizací má nezastupitelný význam. Ti, kdo rozhodují o realizaci projektu, jsou díky ní pod neustálým tlakem veřejnosti. Nyní máme v portfoliu novostavbu velodromu nebo vybudování multifunkční haly. Kdyby záleželo pouze na rozhodnutí politiků s ohledem na finanční zdroje, tak je jasné, že se to stavět nejspíš nebude dalších deset nebo dvacet let. Díky prezentaci je na ně vytvářen tlak. Nyní musí chtě nechtě potřebné peníze sehnat. Multifunkční hala se tedy snad postaví.

Nejen pro Brňany jde o velkou stavbu. V čem spočívaly práce na přípravách této stavby celorepublikového významu? Co si budeme nalhávat, mělo by jít o sportovní svatostánek nejen pro obyvatele jižní Moravy, fanoušky Komety. Liší se tento projekt od hal podobného typu?

Byli jsme historicky pravděpodobně u všech variant návrhů na stavbu této multifunkční haly v Brně. Předpokladů na umístění bylo více. Před časem, když jsem byl aktivním architektem, jsem v Helsinkách prošel kompletně tamní haly a díval jsem se, jak se má takový druh stavby projektovat. V Brně myšlenka vždycky ztroskotala na penězích a umístění. Jedna z variant umístění, kterou dlouhodobě doporučujeme, je areál výstaviště. Jsme tedy moc rádi, že se myšlenka lokality vrátila tam, kde jsme tuto specifickou realizaci viděli od začátku jako nejlepší. Aktuálně máme na starosti vypracování kompletní projektové dokumentace.

Potřebujeme revitalizovat stávající brněnský velodrom? Není v tom jen notná dávka nostalgie po dávno zašlých časech?

Velodrom má čitelnou historii a jedna z variant, kam multifunkční halu umístit, byl prostor právě tam. Cyklistický okruh už dnes tak velký prostor nepotřebuje. Areál je v katastrofálním stavu. Už léta je potřeba pro cyklisty vytvořit něco nového. Zároveň jsme tedy ve spolupráci s městem hledali nový prostor. Na jihu se našlo nové místo pro velodrom, mezitím se umístění nové haly posunulo k pavilonu Z. Na místě starého okruhu by měl přilehlý hotel postavit nové kongresové centrum. Tento prostor tedy i tak dostane nové využití. Cyklistů je velká spousta a takových hal je poskrovnu. Naši cyklisté jezdí převážně trénovat do Vídně, protože u nás nenajdou prostor, kde mohou smysluplně celoročně trénovat. A i toto platíme ze svých daňových příspěvků. Lidé, kteří myšlenkově řeší, jaká bude celková náplň fungování velodromu, tvrdí, že by mohla být provozuschopná dlouhodobě a bude ekonomicky soběstačná. Proto město tuto investici považuje za smysluplnou.

To nutně souvisí s efektivním přístupem ke správě výstaviště. Potenciál jeho využití se motá v začarovaném kruhu a v tento moment není bohužel nic nového. Jak se díváte na revitalizaci a napojení tohoto cenného prostoru na živoucí městské struktury a dopravní obslužnost? 

Výstaviště nutně prochází obměnou a jeho směřování musí reagovat na soudobé společenské potřeby. V předcovidové době byla firma BVV dobře fungující mašinerie s dobrými hospodářskými výsledky. Také proto bylo městským zájmem vykoupit od německých majitelů zajímavý podíl. Vůbec nebyla na stole myšlenka, že by mělo výstaviště prodělávat a že by se neuživilo. Před nedávnem bylo těžké najít den, kdy by se na výstavišti něco nekonalo. Nekončící zátěží je ovšem skutečnost, že celý areál je obehnán vysokým plotem. Železo, beton, neprostupnost. Podivná struktura bran. Areál jenom pro sebe. Neměl by být problém část areálu zpřístupnit veřejnosti. Už před současnou anabází s covidem se uvažovalo o dalším rozšíření přístupnosti pro veřejnost. KAM se velmi zasadila o uspořádání soutěže a probíhající diskusi na toto ožehavé téma. A právě toto spoluvytvořilo základ k dalšímu otevírání areálu výstaviště městu. 

Právě vybudování multifunkční haly by mohlo být základním stavebním kamenem v propojování této historicky cenné lokality nejen s blízkými městskými čtvrtěmi. 

Kromě výstavby multifunkčního stánku se uvažuje o dobudování dalších budov souvisejících s přidruženou obslužnou infrastrukturou. Dohromady by šlo o úžasný projekt, který by podnítil rozvoj celého území i celého města Brna. Doba jistě ukáže, zda budou moci veletrhy úspěšně navázat na dobu před covidem. Mají několik pavilonů na špičkové úrovni v evropském kontextu. Dva z nich jsme navrhovali my v Arch Designu. Je nepravděpodobné, že by s tímto hardwarem výstaviště skomíralo. Byla by škoda, kdyby Veletrhy Brno skončily, a považuji to za nepravděpodobné. Projekt haly je zásadním začátkem otevírání areálu veřejnosti. 

Lze to nyní nutně srovnat se zrušením MotoGP v Brně a potřebou něco dělat s areálem v lesích před Ostrovačicemi.

Dlouhé roky to bylo neměnné téma. Nyní rezonuje městem a jeho obyvateli. Spousta věcí by se tam měla změnit. Lze najít paralelu mezi fungováním MotoGP a BVV. Fungování okruhu je na samotné Velké ceně závislé jen nepřímo. Konání Velké ceny je jen třešnička na dortu ve struktuře fungování a dává okruhu jméno. Ten je ovšem vytížen i v jiné dny na 100 %, využívá ho například i policie a předpokládám, že to bude tak i nadále. Je však velká škoda pro Brno i pro celou ČR, že jsme o konání tohoto motoristického svátku přišli. Trvám na tom, že jsme se o udržení měli zasadit takříkajíc za každou cenu. Posledních deset patnáct let tento podnik vydělával republice neskutečné peníze. A i kdyby tomu tak v následujícím období nebylo, měl se stát postarat o to, aby MotoGP u nás zůstalo jakožto skvělé PR pro celou zemi. Covid způsobil, že je areál zavřený, a to považuji za nesmysl. Není přece rizikové, když sám řídíte auto na jednom z nejlepších polygonů u nás a komunikujete přes vysílačku s trenérem.

Nabízí se i myšlenka celé území přetvořit k novým účelům. Jak by se dal tento specifický prostor využít?

Ano, uvažuje o tom i pan Abraham a my bychom rádi využili toho, že jsme s areálem profesně spjati už dlouho. Projektovali jsme tam hotel, podíleli se projekčně na revitalizaci obslužných budov. Nyní právě spolupracujeme na generelu lokality pro případ, kdy by okruh skončil jako automotodrom. Uvažujeme i o možnosti vybudování příměstské čtvrti, kdy bychom využili toho, že celý areál má neuvěřitelně dobrou infrastrukturu a je kvalitně dopravně napojený. Pozemek je navíc vyňat z půdního fondu a je tím předurčen k výstavbě, i když se paradoxně celý nachází v lesích. 

Mohlo by to pomoci lidem, kteří ve městě horko těžko shání bydlení. Zásadní bude stanovisko KAM, která má nyní ale očividně s areálem jiné záměry. Pomáhá KAM Brnu? Jaký je její přínos?

Brno má obrovské štěstí, že získalo na pozici architekta města právě Michala Sedláčka. Jeho mezinárodní zkušenosti, detailní znalost oboru a zejména jeho manažerské schopnosti způsobily, že tento odbor města Brna funguje dobře. Pracuje tam několik opravdu erudovaných odborníků, většinou mladých lidí plných nápadů a myšlenek. Jsem rád, když tam vidím i naše odchovance z Arch Designu. Sedláčkův tým je schopný, vybudoval si pevnou pozici a politici si nedovolí jej obejít, ba naopak zaštiťují se jeho jménem.

Michal Sedláček ctí názor, že by se mělo město zastavovat primárně v intravilánu a až pak využít dalších akvizic. Podle něj by ve městě – po revitalizaci některých částí – mohlo žít dalších 50 tisíc obyvatel. Budou se výhledově stavět v Brně další opravdu výškové budovy, aby takový objem zabezpečily?

Pokud se město programově k takové výstavbě neodhodlá, bude nutně odsouzeno zůstat maloměstem. Ke každému většímu prosperujícímu městu taková výstavba patří. V pařížské La Défense byly vystavěny moderní mrakodrapy a protáhla se k nim elysejská městská osa, což pomohlo dalšímu – dosud nevídanému – rozvoji města. Také Brno si rozvoj v tomto směru při vzrůstajícím počtu obyvatel zaslouží. Město má velké náklady s vybudováním a udržováním infrastruktury v centru a je pro něj výhodné vytěžit maximum z obsazení intravilánu. Je to v jeho ekonomickém zájmu. Na mapě Brna je ještě hodně „bílých“ ploch. Nejsou to jen brownfieldy, ale i neudržované plochy. A ty je možné zaplnit. V tom se s Michalem Sedláčkem určitě shodneme. 

V roce 2004 jste se spolupodíleli v Arch Designu na rýsování nového územního plánu města Brna.

A pak ho politici strčili do šuplíku, protože šlo o politicky třaskavé téma. Několik let se nic nedělo a poté přišel právě Michal Sedláček a byl postaven před dilema, zda udělat úplně nový plán, anebo využít našeho: říkáme mu pracovně plán pana architekta Dokoupila. Rozhodl se inovovat a dokončit ten náš. Vypadá to nadějně a v polovině příštího roku by měl být dokončen.

Do toho právě nyní ale vstupuje projekt na revitalizaci automotodromu. Dá se to vůbec stihnout?

Michal Sedláček není myslím v zásadě proti. Bohužel ale má hotovou většinu podkladů k dokončení územního plánu a není jednoduché do něj už takto zásadně vstupovat. Návrh na přestavbu okruhu nemá proto podporu politiků. Nikdo nechce riskovat ztrátu politických bodů. Dříve či později stejně k realizaci tohoto skvělého plánu podle všeho ale dojde.

Před časem jste koupili skomírající hotel na brněnské přehradě a přetvořili ho ve wellness palác, i když kritické hlasy předpovídaly neúspěch. Podobných projektů se pak podařilo úspěšně realizovat víc. Nyní se v Brně revitalizuje více objektů, například v Židenicích, za Lužánkami. Jak najít správný klíč k úspěšnému projektu?

Všechno, co chceme dělat, musí být věci, které nám přináší radost. S přestavbou objektů je spojeno naše podnikání od počátku, tj. od let 1993–1995. Mým hlavní cílem je, aby realizovaná stavba dělala radost svým uživatelům, jejichž další život bude s budovou spjat na další dlouhé roky. Toho jsme se snažili dosáhnout nejen u bytových domů, ale i administrativních a dalších staveb. Alfou a omegou je preciznost a do detailu dobře odvedená práce. A u hotelů je tento aspekt doveden do extrému. Krásným bytem, který v rámci developerského projektu stavíte 10 let, uděláte radost jedné rodině, která tam pak prožije život. Hotelem můžete dělat radost stovkám lidí denně. Když pak každodenně pociťujete, že se to návštěvníkům líbí, je to příjemná satisfakce. Před 12 lety jsme koupili Maximus Resort u mé oblíbené Brněnské přehrady. Říkal jsem si, že bude úspěšný jen tehdy, když do toho pořádně šlápnu a udělám z něj nejlepší resort, jaký budu schopen. Zpětná odezva mne nabíjí a mám pak pořád chuť jít dál. Dále areál budujeme. Je to asi nikdy nekončící proces.

Na brněnském resortu jsme si potvrdili, že takový projekt dokážeme zvládnout. Koncept byl úspěšný brzy. Dalším naším podobným projektem je hotel Sen u Prahy, jenž patří k ikonám 90. let. Když jsem předtím jel kolem, tak jsem ho považoval za katastrofu, kam bych se nezastavil ani na kafe. No a pak jsem ho koupil. Myšlenkou byla přestavba à la Maximus Resort, včetně nabídky služeb a zahájení jeho nové úspěšné etapy. To se myslím podařilo. Bohužel v době startu přišel covid a rok je hotel zavřený a my se jen můžeme těšit na první hosty. 

Co přinese doba po pandemii? V rámci Maximus Resortu se soustředíte také na pořádání kongresů. Dá se predikovat, jaké bude zákaznické chování?

Současná krize s sebou přinesla nesporně mnoho nových věcí do života. Tento rozhovor realizujeme přes videokonferenci. K tomu jsme se dřív dostali sporadicky. Myslím, že až odezní současná hrozba pandemie, tak se lidé většinou vrátí ke svému běžnému chování. Věřím, že i hromadnější akce a kongresová turistika se vrátí do svých kolejí, byť to možná bude trvat docela dlouho. Některé naše firmy zavedly home office v nutných případech.

Arch Design byl na home officu v podstatě celou dobu. Díky předchozí prozřetelnosti a nákupu vybavení jsme byli schopni téměř hned projektovat z domu 90 % procent agendy. Za ten rok se nám podařilo vytvořit větší objem projektů než kdykoliv předtím v kanceláři. Je to paradoxní! Souhrou náhod se nám poštěstilo získat hodně projektů od movitých investorů a práce doma byla efektivní. Přesto se po pandemii nejspíš rádi vrátíme do kanceláře.

Může mít současná etapa spojená s pandemií vliv i na užívání architektury na základě změny potřeb?

Evidentně se ustoupí od budování dalších velkoplošných kanceláří a budou nahrazeny menšími buňkami. Jako developer chystám teď projekt našich firemních administrativních budov. Nebudou tam kanceláře jen pro jednoho dva lidi, ale ani to nebude koncept open space prostoru pro více než 30 lidí. Do budoucna bude obecně potřeba větší plocha kancelářských prostor. Open space šetří plochu.

„Devadesátková“ architektura. To je skoro sprosté slovo, nebo v tomto termínu aspoň cítíme pejorativní zabarvení. Vy jste v té době profesně vyrostl a jistě na ni nemůžete vzpomínat ve zlém. Co nám toto období přineslo a vzalo?

Máte pravdu. Jelikož jsem byl mladý, tak mám toto období moc rád. S architekturou to bohužel není jako s hudbou. Tehdejší hudbu lidi poslouchají pořád a líbí se jim. Architektura je spíše jako móda a podléhá trendům. Ale daleko pomaleji. Trendy vytvářejí ti nejlepší – nebo by tomu aspoň tak mělo být – a ti další je následují. Každý architekt nutně směřuje k navrhování nadčasové architektury. Nikdo nechce upadnout v zapomnění. Většina tvůrců se pak ale někdy uchýlí k metodám, při kterých nemůžete takříkajíc nic zkazit. To se kupodivu týká i funkcionalismu, který má nejen v Brně velkou tradici. Jeho pravidla můžete použít i dnes a získat čistou, bílou, nerušivou stavbu, o které budou všichni tvrdit, že se jim líbí a jde o nadčasovou a kvalitní záležitost, které nelze z funkčního hlediska nic vytknout.

Není to ale přece jen škoda? Takovým způsobem se těžko vytvoří něco nového. V našich současných realizacích se pokoušíme jít proti aktuálnímu trendu i proti berličce funkcionalismu a přijít s inovacemi, ale není to vždy jednoduché. Pokud chcete pracovat na nové a dobré architektuře, musíte počítat s tím, že bude stát hodně peněz – a tohle sousto není pro každého investora. Potřebují, aby byla budova funkční a splnila jejich očekávání a hlavně aby se mohli spolehnout na finanční návratnost v odpovídajícím časovém horizontu. Před 30 lety vznikly M-Palác, IBC, Bobycentrum a Špalíček, ikonické stavby, které posunuly stavebnictví na malé brněnské půdě velice dopředu. Oceňovali to i architektoničtí přátelé ze zahraničí, kde by podobné projekty v té době nemohly vzniknout. 

Už delší dobu vznikají budovy, jejichž životnost je nejspíš omezena na několik desetiletí. S tím je asi potřeba počítat.

Osudem i těchto zmiňovaných staveb je to, že se po nich po třiceti letech málokdo ohlédne. Jako student jsem na pobytu ve Finsku hltal jejich novou architekturu. Po letech jsem tam byl se zájmem znovu podívat se na stavby, které mě tehdy oslovily. A bylo to otřesné. To je osudem i mnohých našich devadesátkových staveb. Není u nich důvod, proč se jimi zabývat a pátrat po jejich odkazu. Jejich několik desítek let trvající spotřební lhůta pomalu končí.

Mají zmizet z povrchu zemského jako některé brutalistní stavby? Licituje se o osudu hotelu Thermal v Karlových Varech, proběhla demolice Transgasu na pražské Vinohradské třídě. Může něco podobného potkat například Bobycentrum?

Některé stavby tak úzce ctí definovaný trend a jsou tak ošklivé, že si ani nic jiného než konec nezaslouží, protože jsou trnem v oku úplně všem. Podmínkou pro další fungování staveb z devadesátých let jsou dvě věci. Aby stavba byla v té době kvalitně postavena a aby se o ni po ta desetiletí někdo dobře staral. O zmíněné brněnské stavby dlouho nikdo nepečoval a začalo to být znát. My naše stavby neustále vylepšujeme a inovujeme, takže lze tvrdit, že nestárnou. Pokud chcete, aby budova přežila, musíte se o ni adekvátně starat.

Vy jste dokonce připravili projekt na revitalizaci karlovarského Thermalu. Jak to dopadlo?

Vybudovali bychom tam super wellness a postarali se o vylepšení hotelových pokojů. V soutěži asi bohužel nerozhodovala kvalita našeho projektu a ochota do projektu investovat peníze. Stát má potřebu spolupracovat s někým, kdo mu půjde na ruku. Nelze spoléhat na to, že z toho vzejde smysluplný výsledek. 

Dopřejete si vůbec někdy opravdový relax, který dopřáváte lidem?

Na to, abych zvládl takový zápřah, musím si dopřát odpočinek. Hodinu denně musím cvičit, abych záda udržel při životě, a provozuji aktivity, které dělají mému tělu dobře. Hlavně mě ale naplňuje to, co dělám. Mám to štěstí, že dělám to, co mě baví a co chci dělat. Navíc se snažíme konat pozitivní věci pomocí našeho Nadačního fondu AD Group srdcem nebo v rámci nadačního fondu Rotary Club Brno, jehož jsem členem. Je potřeba pomáhat slabším, ať jde o jednotlivce, rodiny nebo malé obce, které taky potřebují aktuálně pomoc. To je ostatně cílem Rotary Clubu celosvětově. Naučil jsem zde, jak zvládnout své finance delegovat na správné místo, aby to stálo za to, protože to není jednoduchý proces. Tento přístup používáme i v nadační činnosti AD Group. Každá z firem odvádí určité procento ze svého zisku a jednotliví pracovníci se pak starají o chod daného projektu. Cílíme na dlouhodobější charitativní spolupráci. 

Máte ještě jeden atypický koníček.

Relaxuju také tím, že pěstuji stromy a keře. A pěstuji je od semínka, až když jsou sazenice v kontejnerech, tak je jdeme vysadit. V rámci nadačního programu Stromy pro Brno se snažíme smysluplně vysazovat stromy společně s dětmi a vysvětlovat jim, proč je to dobré. To mě naplňuje.

Článek vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2021 - přečtěte si jej celý ZDE.