NOVINKY

Dva

Rozhovor s architekty Vladimírem a Davidem Židlickými vznikl v rámci magazínu OKO pro rok 2018. Celý magazín si můžete prohlédnout zde.

 

Vladimíre, jak vnímáš Davidovo směřování k fotografii architektury?

VŽ: David se začal fotografií vážně zabývat poměrně brzo, asi v patnácti letech. A byla to jeho osobní iniciativa, jeho rozhodnutí. Moje role tam možná byla jako jakýsi vzor, snad… U fotografů a koneckonců i u dalších profesí, – a uměleckých zvláště –, kteří začínají a myslí to vážně, je důležité především to chtění něco dělat, určitým způsobem a kvalitně. Začínající fotograf si musí intenzivně ohmatávat svět a projít jej skrze základní fotografické disciplíny, jako je portrét, zátiší, krajina, architektura a tak dále, aby se poté pomalu dostal, a ne vždy se tak stane, ke svému vlastnímu individuálnímu výrazu, což se Davidovi podařilo. Po jeho účinkování ve skupině Paralaxa, která měla ve fotografickém světě svou váhu, se pak najednou začal překvapivě věnovat fotografování architektury. A mně – jako tatínka – potěšilo, na jaké úrovni. Těší mě, když po něm příkladně někdo z Londýna chce vyfotit to či ono ve Španělsku.

DŽ: To, že jsem vyrůstal ve fotografii, je určující. Od prvních měsíců svého života vnímám svět přes fotografie a oleje tatínka. Možná proto jsem se nikdy nemusel vyrovnávat s rozporem, jestli mám dělat řemeslo nebo umění, které na špičkové úrovni dělá můj otec, a já jej mám v sobě a pohybuju se v něm zcela přirozeně. Vlastní fází „dělat umění“ jsem prošel úspěšně v mládí. Vím, že chci být aktivní součástí určitého intelektuálního prostoru, a tím je pro mne architektura, kterou si vyberu. To, že výsledky mé práce nevisí v galeriích umění, mě netrápí. Uspokojuje mě, že prostřednictvím svých fotografií a knih mohu šířit intelektuální výraz doby, tvůrců, architektury, případně designu.

Dala by se nějak definovat filozofie, s níž přistupuješ k fotografování?

DŽ: Nedělám malé projekty, protože se jim nemůžu široce věnovat. Přitáhly si mě k sobě významné ikonické stavby a díla, které mi konvenují svou kvalitou, a mohu tak do nich investovat dostatek času. Pokud přistupuji k nové práci, vždy musím dobře znát pozadí věcí, například společenskou atmosféru, okolnosti, kdy daná architektura vznikala. Svět se vyhrocuje a běží v rovině povrchní nebo rovině zasvěcené. Já chci patřit do roviny zasvěcené. Moje cesta je být úzce specializovaným až vědeckým intelektuálním pracovníkem na poli fotografie, který tvoří delší koncepty a který se pohybuje v úzce vymezeném prostoru - historické a kvalitní aktuální architektury.

Jak se vlastně díváte na digitalizaci fotografie, a tím i zpřístupnění fotografie široké mase?

VŽ: Digitalizace umožňuje udělat fotografický záznam rychle, efektivně a také digitálně ovlivňovat obraz neporovnatelně více než kdykoliv v minulosti. Ale kupodivu, z hlediska fotografie umělecké – můžeme v tomto případě použít tento nepřesný termín – jsme v téže situaci jako před léty, v dobách, kdy žili Sudek nebo Drtikol. Těch, co ve světě fotografie tehdy něco znamenali, bylo jenom určité omezené množství. Mám na mysli tvůrce, kteří posunuli vývoj této disciplíny a stali se klasiky, na které více nebo méně navazujeme. V těch dobách bylo také velmi obtížné a pracné udělat „jenom” technicky dokonalou černobílou fotografii. K tomu bylo nezbytné mít speciální znalosti a příslušnou praxi. To digitalizace zcela změnila a umožnila, aby se fotografii věnoval prakticky každý, kdo vlastní příslušné vybavení a přečte si návod k použitíi. Na světě vznikají každodenně, bez přehánění, miliardy obrazových záznamů, z čehož ovšem nelze vyvozovat, že tato kvantita bude generovat násobné množství „Sudků", „Drtikolů” nebo „Man Rayů".

Jak ale rozpoznat v tom množství tu výjimečnost?

VŽ: Dnes, krásné fotografie vytvářejí doslova miliony lidí, křižují svět a pro jednotlivce není žádný problém pro jednotlivce udělat i dva tisíce obrázků za den, z nichž vždycky lze něco zajímavého a třeba i výjimečného vybrat. To ovšem není ta autentická a autonomní umělecká tvorba, tak jak ji chápeme v historickém kontextu. Špičkoví světoví galeristé zoufale hledají v záplavách obrazové tvorby amatérů i absolventů uměleckých škol to výjimečné a těch osobností nacházejí stejně málo jako jejich předchůdci před padesáti i více lety. Výjimečnost se nedá generovat množstvím. Proto se prosadil, nebo lépe řečeno „byl prosazen” například Miroslav Tichý, i když jeho práce balancují na jisté hraně a byly by před desítkami let pro odborníky neakceptovatelné. Přední světové galerie v Paříži, New Yorku, Berlíně, Pekingu atd. mají zájem opravdu jen o něco výjimečného, vytvářeného specificky autonomními tvůrci.

DŽ: Když se deset fotografů architektury sejde u Whitney Musea v New Yorku od Renza Piana, pravděpodobně všichni udělají podobnou skupinu záběrů. Tam, kde vše začíná být zajímavé, je širší sdělení s kontextem, ne pouhá dokumentace. Pro mě je podstatné to, o čem se rozhodnu, aby výsledek mluvil. Jak téma zpracuju formálně, technicky, jak vybírám sled jednotlivých záběrů, gradace, text! To je ten můj přínos. Kromě toho, že pracuji na publikaci o vile Tugendhat, zároveň teď zpracovávám mou druhou životní posedlost, což jsou proudnicové automobily Tatra. To jsou stroje na hranici umění, technické dokonalosti a revolučního kroku. Myšlenka dobré věci, nikoliv pýchy. A o nich také mluvím v kontextu, co a jak a kdy se stalo, a fotograficky to emotivně zpracovávám.

Kratší cesta ke slávě může vést také přes marketing a PR, co myslíte?

DŽ: Marketing hrál podstatnou roli odjakživa. Já jsem přece také marketing…

VŽ: Je ale otázka, nakolik jsem ochoten touto cestou jít. Moje ego je naplněno, mé dílo je součástí sbírek významných světových galerií. Ovšem není nic jednoduššího, než se spojit s určitými lidmi, kteří začnou kolem díla vířit prach. V Praze byla docela nedávno výstava Gerharda Richtera. Kdo ji viděl, většinou odcházel zklamaný. Proč je Richter taková hvězda, když známe řadu minimálně srovnatelných umělců i u nás? Jenomže když se narodíte jako Čech a žijete v Česku, máte z hlediska marketingu a PR přece jenom trochu problém. Josef Šíma žil téměř padesát let v Paříži a byl celosvětově známý. Totéž Kupka. A stejné je to i dnes. Kdybych se hypoteticky na desítky let přesunul např. do New Yorku, obrážel tam mejdany a měl v rukou stejně obsáhlé dílo, kterým disponuji nyní, což si ale nejsem jistý, že bych ho měl…

Možná by tak obsáhlé nebylo.

VŽ: Je to otázka pohledu. Nechci být příliš jizlivý, ale znám umělce, kteří své tvorbě tolik času a úsilí nevěnují, ale zato křižují svět a leští kliky galerií a ono to svůj efekt přinese. Ale to je otázka toho, co člověk chce. Já chci za sebou zanechat co nejkvalitnější dílo. Teď kompletuji soubor mých klasických černobílých fotografií od konce šedesátých let minulého století do téměř současnosti a jsem u čísla asi 600. Když to vidí odborníci, tak se diví. Pro mě je cennější – než běhat po Paříži a New Yorku - ty věci dělat.

Jak těžké je prezentovat hodnotu fotografie v České republice po čtyřiceti letech temna?

VŽ: Česká fotografie byla vždy na vysoké úrovni. Jak v průběhu těch podivných dob, tak za první republiky či ještě před ní vznikala díla, která promlouvala do světového kontextu. Západní svobodné státy na tom nebyly příliš odlišně, ovšem s výjimkou jejich prezentačních možností, ty byly pochopitelně nesrovnatelné. Kontinuita, zdá se, trvá a o české věci je ve světě zájem. Jedná se ovšem o velmi omezený okruh jmen, pochopitelně.

DŽ: Pokud se bavíme o tátovi, mluvil bych o něm nejenom jako o fotografovi, především ale jako o světově uznávaném umělci zastoupeném ve sbírkách Centre Georges Pompidou, Bibliotheque Nationale a Maison Européenne de la Photographie v Paříži, Museu Ludwig v Kolíně n/R, MOMA v New Yorku a San Francisku, Museu of Fine Arts v Houstonu , Museu voor Fotografie, v Antverpách a v dalších významných institucích v Evropě, USA, Číně a Rusku. Když se vrátíme zpět k architektuře, tady není běžné objednat si dům od architekta, není ani běžné objednat si fotografie od fotografa. Není to běžné napříč ekonomickými vrstvami a já si nepřeju, aby tento stav trval příliš dlouho. Je to společensky zničující. Ale rostou ostrovy kvality, kde na povrch probublává uvědomění, které dává vzniknout kvalitní architektuře, fotografii a životu vůbec. Usilujeme o život na vysoké úrovni krásy, kvality a poznání a bojujeme proti nivelizaci a neprofesionalitě.

Z tvých slov cítím poměrně dost velkou skepsi.

DŽ: Po stránce vizuální i haptické je pro mě setrvávání v České republice značným utrpením. Pokud tady v 90. letech byla velká šance obnovit zemi s citem, tak ta zůstala neproměněna. Tedy v drtivé většině. Ale! Vytrvale a stále více se objevují velmi dobře vedené realizace. Za to jsem šťastný a vidím budoucnost optimisticky. Jsou to ale zatím spíše produkty urputné a osamocené pozitivní deviace jednotlivců než celospolečenský tah. Neodpouštím si i kritiku soukromých a veřejných elit. Tam bych prosil jiskru, otevřený přístup, příklon k hodnotným řešením, která můžou následně historicky reprezentovat. Čekám svěží přístup skutečných lídrů, velká díla, inspiraci pro širokou veřejnost. Také proto se obracím k ikonickým dílům, která mám rád a kterým rozumím. Považuji za důležité vmísit je do aktuálního povědomí. Je to má cesta, jak situaci táhnout k lepšímu.

VŽ: To je důležité. Znovu a znovu připomínat kvalitu a vracet ji zpět do aktuálního života. Já bych ale, Davide, na to Česko tak přísný nebyl.

DŽ: Byl bych.

VŽ: V tom nebudeme zcela souznít. Já už jsem v situaci, že než do New Yorku, tak radši do Luhačovic.

Nebo do Brna, konkrétně do vily Tugendhat, o níž právě David připravuje novou publikaci. Co se dá ale najít na tak frekventovaném tématu – nového?

DŽ: Fascinuje mě, že v místě jako je Brno, byl někdo tak naladěn, že si objednal architekturu od Ludwiga Miese van der Rohe a následně ji šťastně obýval. Tím vznikla hodnota, která je přelomová a která ovlivnila takřka sto let vývoje architektury. To je moment, o kterém chci mluvit dál. Každopádně, moje práce se točí kolem základního faktu, že dům Tugendhat je hluboký a revoluční. To, že fakticky přinesl nové prvky, že v tom domě – například – není prostor pro závěsné umění, zkrátka že tam nejsou stěny, na nichž by mohly viset obrazy. Tam je uměním vnitřní prostor člověka, intimní prostor rodiny. Uměním je i moment pozorování přírody. I studii o vile Tugendhat lze pojednat originálně. Jsou tam desítky možných úkroků. Kouzlo spočívá v pochopení tématu a souvislostí, okouzlující obrazové kvalitě a taktice vyprávění.

VŽ: Myslím, že David chce říct, že jej irituje prvoplánovost a zjednodušování. Jeho práce mají filozofické, sociologické a uměnovědné aspekty. Tvorba není o tom, že někde něco vidím a pak to přenesu na fotografii, na plátno či do knihy. Hnacím motorem tvorby je každodenní zkoumání problému z mnoha stran. Odmítnutí prvoplánovosti a módnosti, to je nám společné.

Kromě toho, nese vaše práce ještě jiné společné prvky?

VŽ: Já to řeknu z jiného konce. Před nedávnem byl u nás v ateliéru můj prasynovec se svou dívkou. A ta jeho dívka mezi řečí o něm prohlásila: „Je to workoholik, jako všichni Židličtí.“ V tom měla asi kus pravdy. David i já jsme také workoholici, oba jsme zvyklí pracovat od rána do večera. A to je nezbytná podmínka k tomu, aby se dosáhlo určité kvality.

Kvalita je v našem rozhovoru velmi frekventovaným pojmem. Z toho lze logicky usuzovat, Davide, že tvými zákazníky je spíše, řekněme, osvícená skupina lidí.

DŽ: Mé práce jsou většinou velmi rozsáhlé, a tak jsou často mými zadavateli instituce a sebevědomé firmy, které mají možnosti spolupracovat dlouho a široce. Další projekty aktuálně tvořivě rozvíjíme s architekty a designéry, ale pracujeme s realitou jinak než pouze v rovině klasické dokumentace postavených staveb. Je to extrémně inspirativní! Rozsáhlejší projekty jsou principiálně více promyšlené, emotivní, ovlivňující, životné. Velkým zadavatelem práce jsem si však i já sám.

VŽ: Vždy se jedná o osvícené investory, kteří chápou celý ten komplex problémů. Tito lidé vnímají, že je za těmi fotografiemi množství práce, a chápou náklady s tím spojené jako nezbytné. Oni si uvědomují, že po sobě zanechají prostřednictvím Davidových fotografií cenný odkaz. Tito většinou sebevědomí lidé jsou si vědomi toho, že něco budují, a chtějí, aby po nich zůstala kvalita a přesah. Vědí, že fotografie, které jim David vytvoří, mají hodnotu, a ta stále graduje.

DŽ: Mně nejde pouze o zobrazení, ale i o vytvoření jasné nálady, směru, kterým realita bude prostřednictvím fotografie působit. Nejde o prvoplánové zobrazení, ale o režii děje. Není to pouze otázka světla. I tenká květina ve váze může mít ve fotografii architektury zásadní roli, stejně jako lidská přítomnost. Nemusím snímat mým švýcarským aparátem Alpa, mohu klidně fotit iPhonem, či na klasický film a dosáhnout adekvátnějších výsledků. Je třeba si dopředu zadat kritéria, jak a o čem mluvím, a následně vše dokonale zpracovat. Dnešní doba je zvyklá akceptovat po obrazové stránce ledacos – pozitivně řečeno. Nejen kvalitně tištěné knihy, ale i Instagram! To nám najednou dává obrovské možnosti. Je to skvělé!

Vladimír Židlický

MgA. Vladimír Židlický

(*1945, Hodonín, Česká republika) vystudoval fotografii na Filmové a televizní fakultě AMU Praha (FAMU).

Od roku 1977 realizoval 78 samostatných výstav v Evropě, Asii a USA, současně se podílel i na desítkách kolektivních výstav doma i v zahraničí. Od roku 1990 nepravidelně vede workshopy a přednáší o fotografii (Česká republika, Rakousko, Dánsko, Francie, Belgie, Slovensko, Rusko, Čína…).

V roce 2008 působil jako kurátor evropského projektu „DERNIERA". V tomto roce vychází také první obsáhlá monografie jeho prací z let 1970 až 2007, která na Mezinárodním měsíci fotografie v Bratislavě získává hlavní cenu jako nejlepší publikace o současné fotografii vydaná ve střední a východní Evropě v letech 2007-2008. Hlavní cenu od mezinárodní poroty získává i jeho další monografie, která obsahuje práce z let 2007–2009. V roce 2012 několikrát navštěvuje Peking, fotografuje čínské modely a setkává se s významnými čínskými umělci. V Pekingu je realizována obsáhlá retrospektivní výstava jeho prací, která je pak v užším výběru uvedena i v Šanghaji. K těmto výstavám vychází obsáhlá monografie v čínském a anglickém jazyce. K jeho životnímu jubileu v roce 2015 realizuje Galerie hlavního města Prahy retrospektivu jeho díla z let 1970-2015, která je opět doprovázena obsáhlou monografií.

Zastoupení ve významných státních sbírkách (výběr): Moravská galerie Brno, CZ / Galerie výtvarného umění v Hodoníně, CZ / Galerie hlavního města Prahy, CZ / Museum of Modern Art, San Francisco, USA / Museum sztuki, Łódź, PL / JCA Tokyo, J / Bibliotheque Nationale, Paris, F / Museum of Fine Arts, Houston, USA / Museet for Fotokunst, Odense, DK / Museum of Modern Art, New York, USA / Art Institute, Chicago, USA / Centre Georges Pompidou, Paris, F / Museum Ludwig,Köln, BRD / Musée de la Photographie, Charleroi, B / Museum voor Fotografie, Antwerpen, B / LaMaison Européenne de la Photographie, Paris, F / Museum of Photography,Yekaterinburg, RU / Hauntie Times Art Museum, Beijing, PRC / Collection LENS SPACE, Beijing,PRC /

Vladimír Židlický

David Židlický

(*1976, Brno, Česká republika)

Spoluzaložil spolek Česká Paralaxa a fotoklub Etjud. Studoval fotografii na SUPŠ, FAMU a ITF. Fotografuje především architekturu, portrét, průmysl a design. Zaměřuje se na architekturu Ludwiga Miese van der Rohe, Adolfa Loose, Le Corbusiera, Philipa Johnsona v Barceloně, Berlíně, Brně, Cap Martinu, Krefeldu, Marseille, New Yorku, Paříži, Praze. Propaguje práci nejšpičkovější dostupnou technologií – ať už analogovou, nebo digitální. Trvá si na italském espressu, gramodeskách, atmosférických benzinových motorech. Jeho fotografie jsou například ve sbírkách architektury RIBA v Londýně, MoMa v New Yorku, Muzea města Brna.

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.