NOVINKY

Stále je to jenom začátek

O náročném roce 2017

Říkal jsi, že toho máte strašně moc...

Rok 2017 byl šílený. Nacházíme se ve stavebním boomu, stavebnictví zažívá obrovský rozmach. Ekonomika šlape a i my se na této vlně vezeme. Jen za tento rok jsme se zúčastnili přibližně 25 vyzvaných architektonických soutěží, přičemž každá ta soutěž nás nestojí jenom hodně úsilí, ale i peněz. Každá jednotlivá soutěž nás přijde na 150 - 700 tisíc korun, na návrzích pracuje čtyři až osm našich lidí.

Michal Krištof

Jakou máte úspěšnost?

Loni jsme vyhráli 7 soutěží. Další jsou doposud nerozhodnuté, na některé jsem hodně zvědavý. Každopádně, momentálně máme projekty v takřka každém větším městě v Česku i na Slovensku - v Praze, Brně, Olomouci, Hradci Králové, v Bratislavě. Máme jistotu, že pokud se nestane něco nepředpokládaného, máme zajištěnou práci na dalších pět let. Nicméně, dostat projekt do finální fáze trvá velmi dlouho a člověk ani nepostřehne, jak rychle mu šediví vlasy.

Za tu národní cenu za architekturu Grand Prix Architektů 2017, kterou jste nedávno získali, to ale stojí, ne?

Osobně jsem na ten vítězný projekt - showroom nábytku společnosti MY DVA - hodně hrdý. Náš tým odvedl na tomto projektu velmi dobrou práci. Ale mám radost i z jiných projektů.

Například?

Kromě vítězství v mezinárodní soutěži na nové sídlo Lesů České republiky jsme vyhráli pro Skansku velký developerský projekt v Praze - brownfield Modřanský cukrovar. Součástí tohoto projektu za 2 miliardy korun je cirka 800 bytů, nábřeží, nový park a nové náměstí. V Brně budeme dostavovat obrovský vnitroblok mezi ulicemi Francouzská a Bratislavská. Investorem je město a budou tam sociální byty, komunitní centrum, byty pro seniory. Konečně jsme se také dostali k realizaci znojemského vinařství Lahofer, to jsme projektovali tři roky. Od tohoto projektu si hodně slibujeme, promýšleli jsme každičký detail. Také investor je výborný. Je to taková třešnička na dortu.

O růstu firmy a principu tvorby

Je zřejmé, že jste rozkročeni do všech segmentů výstavby. Rostete, řekl bych, až zběsilým tempem. Jak to zvládáte?

Stále je to jenom začátek. Máme jasnou vizi. Velmi mi pomáhá, že jsem pracoval v Bjarke Ingels Group (BIG) v Kodani. Zažil jsem, jak to funguje ve velkém ateliéru. Zajímalo mě, jaká mají oddělení a jak jsou propojena. Když jsem tam pracoval já, bylo nás tam sto. Teď mají v kodaňské pobočce více jak 200 lidí, v New Yorku podobně a otevřeli novou pobočku v Londýně. S lidmi z BIGu jsem stále v kontaktu, vídáme se minimálně jednou ročně buď v Londýně, anebo na bienále v Benátkách. S šéfem business developmentu, Kai-Uwe Bergmannem, jsem v kontaktu nejvíce, někdy kvůli radě, jindy kvůli případné spolupráci. Radím se s ním a ptám se ho, co udělat, abychom zase pokročili o další krok dál. Máme jasnou představu, jakou hierarchii nebo spíš firemní strukturu chceme vybudovat, a postupně ji naplňujeme lidmi. Možná náš růst vypadá jako překotný, ale on je ve skutečnosti postupný. Nemáme velkou fluktuaci, rosteme každým rokem o kousek. Člověk nevybuduje velkou firmu ze dne na den.

Na první pohled to vypadá, že se pozvolna přesouváš od tvůrčí činnosti k byznysu.

Navrhování se nikdy nevzdám. Moje i Ondrova ambice je především architektonická. Šikovné lidi si najímáme proto, aby postupně z našich beder sejmuli odpovědnost za HR, ekonomiku, PR a tak dále. A my se chceme věnovat vymýšlení, rozvíjení projektů, cestování, přednášení a kontaktům s lidmi ze zahraničí. Kontakt se zahraničím je pro nás klíčový. Pokud chceme vybudovat renomovaný mezinárodní ateliér, nesmíme zaspat. Musíme být napojeni na ty nejlepší ateliréy na světě, musíme se v těchto kruzích umět pohybovat. Pokud bychom se zahrabali do operativy, byl by to konec. Ačkoliv, díky bohu máme kolem sebe super spolupracovníky. Opíráme se především o dovednosti a vědomosti šesti senior architektů, kteří si samostatně vedou své týmy.

Pokud jsem to pochopil, stále zůstáváte v pozici tvůrců, ideamakerů.

Našim cílem je, abychom tvořili týmově. Nemám problém, právě naopak, jsme rádi, když i čerstvý absolvent přijde se skvělým nápadem, který se pak rozvine. Senior architekti jsou pro nás hlavními partnery po kreativní i operativní stránce. Nacházejí se na stejné úrovni jako my. Vše řešíme společně. A samozřejmě důležitým člověkem je naše vedoucí kanceláře, která řeší ekonomické fungování a všechno potřebné pro každodenní chod.

Ale někdo přece musí udělat ten první výkop.

Jsou dva typy ateliérů. Editorský a autorský. My se snažíme budovat kancelář na editorském principu. Editorství razí právě zmiňovaný BIG nebo OMA. Tento systém je založen na kvalitních lidech, editor udává základní směr, definuje koncept a určí vizi a potom se na tom pracuje společně. Oproti tomu autorské ateliéry jsou postaveny na tom, že autor nakreslí masterskicu a ti ostatní jsou pouhými vykonavači, kresliči. Autor si všechno bedlivě hlídá. To je ovšem starý způsob architektury, kdy architekt je někdo jako Le Corbusier, který umí všechno sám a nejlépe. Tento přístup, aspoň dle mého, není dlouhodobě udržitelný. Anebo ano, ale to pak lze stihnout třeba jenom dvě, tři zakázky paralelně. A to my nechceme. V dnešní době nejde všechno vsadit na jednu kartu. Stane se, že vám projekt někdo stopne, a je konec. Musíme mít rozpracovaných více projektů najednou. A věřím tomu, že cesta k velkým projektům vede pouze a zase přes velké projekty. Pokud máte zázemí velkého ateliéru, který reprezentuje vysokou profesionalitu služeb, potom máte možnost získat velké projekty s obrovskou přidanou hodnotou. To je náš cíl, dělat na velkých projektech s velkým významem.

O rivalitě mezi partnery

Soudě podle vašich výsledků, stejnou filozofii s tebou sdílí i tvůj partner, Ondřej Chybík. Opravdu se shodnete na všem?

Na škole jsme byli s Ondrou velcí rivalové. Když jsme studovali brněnskou fakultu architektury, tak jsme se jako spolužáci neustále účastnili nějakých soutěží. Vždycky jsme stáli proti sobě, měli jsme své vlastní týmy. Hecovali jsme se, kdo má více vyhraných soutěží. Popravdě, ty nás zajímaly více než přednášky. Hodně jsme pracovali.

Zatím to jako osudové setkání příliš nevypadá…

Pak přišly zahraniční stáže. Já si vybral Dánsko a Belgii, Ondra Rakousko - Vídeň a Graz. Tam jsme oba pochopili, že ti, co se touží stát těmi nejlepšími, dokážou překročit práh egoismu. Uvědomili jsme si, že své silné stránky je potřeba dát všanc týmu. Po našem návratu ze stáží jsme se potkali a shodli se v tom, že se musíme spojit, jestliže chceme uspět. A že ani jeden neznáme nikoho lepšího, s nímž by šlo spolupracovat. Tak vzniklo naše spojení.

Jste poměrně rozdílní.

Jistě, každý jsme jiní. Ale to je dobře. Každý máme své silné stránky, ale pořád jsme oba tělem i duší designéři a administrativu si dělíme fifty-fifty. Ta rozdílnost je dobrá, doplňujeme se.

Trávíte spolu čas mimo ateliér?

Na pivo anebo na oběd spolu někdy zajdeme, ale spíše se ve volném čase věnujeme jiným lidem. Vidíme se dost v rámci práce. I když v poslední době se nám ty intervaly prodlužují a potkáváme se tak jednou za týden. Ale myslím si, že je zdravé mít osobní život rozdělený - jedna rodina, druhá rodina, vlastní skupiny kamarádů. K ponorce může dojít velmi snadno. Každý máme vlastní život, a právě proto máme dobré vztahy.

Už bych měl jít od toho, ale přesto: ani tvůrčí rivalita mezi vámi nepanuje?

Rivalitu jsme si užili ažaž na škole. My jsme dospěli do vyššího stádia, do spolupráce. Nebojujeme proti sobě, nikdo se nechvástá, že vymyslel to nebo ono, kdo dělal víc a kdo míň, kdo odpracoval tolik a tolik hodin. Na tohle nehrajeme. Máme svou firmu a sledujeme stejný cíl. Samozřejmě, zažili jsme momenty, kdy jsme jeden na druhého vyletěli, ale bez toho by o nešlo. Architektura je o argumentaci, názorech, přesvědčování.

A nenapadlo tě někdy, že bys mohl mít něco ryze svého?

Mám hodně pěkných koníčků, napadá mě hodně projektů, třeba vlastní značka nábytku. Ale nikdy bych do toho asi nešel, protože vím, že hlava musí zůstat na jednom místě. Už jsem tomu obětoval poměrně dost. Začali jsme od píky, neměli jsme žádné externí zdroje financování. Pět let jsme dřeli jak mezci, začínali od nuly a v ekonomické krizi.

O Brně a konkurenci

Ateliér jste založili v Brně, působíte ale i v Praze a v Bratislavě. Máte projekty rozesety po obou zemích. Jaké je vlastně vaše směřování?

Brno je super město, mám to tu rád. Ale narovinu a reálně. Máme tady velké problémy přilákat další kvalitní lidi například ze zahraničí. Jednak je tu malý rybník, všichni mají vlastní ateliéry anebo někdě dlouhodobě pracují. Dlouhodobě v Brně hledáme zkušené architekty anebo lidi do středního managementu na pozice projektových manažerů, lidi do PR, business developmentu anebo někoho jako finančního ředitele, zkrátka manažery. Někdy se nám podaří najít kvalitního člověka, s některými posty nemáme štěstí. S největší pravděpodobností vybudujeme během několika let mezinárodní headquarters v Praze. Tím největším důvodem je atraktivita Prahy jako destinace a zároveň mnohem širší lokální možnosti najmout české architekty než v Brně. Když jsem byl v New Yorku v pobočce BIGu, mluvil jsem se svým kamarádem z Jižní Koreje, a ten v jeden moment podokl, že by rád vyzkoušel něco jiného. Řekl jsem mu, aby šel pracovat k nám, do Brna. Nechápavě se na mě zadíval, protože do té doby o existenci Brna netušil. Když jsem však poznamenal, že máme i pobočku v Praze, oči se mu rozzářily. Praha má zvuk. Každý Korejec má totiž sen - alespoň jednou v životě navštívit Prahu.

To by ale znamenalo odstěhovat i sám sebe s rodinou.

Život architekta je hodně o cestování. V Brně chceme zůstat, ale už teď jsem polovinu týdne v Brně a tu druhou v Praze. Mám rodinu, roční holčičku a manželku, chci s nimi trávit co nejvíce času. Možná budeme muset být někdy týden v Praze a týden v Brně. A až bude mít malá šest a půjde do školy, musíme se rozhodnout, jestli se nepřestěhovat. Ale to je otázkou delšího časového horizontu. Uvidíme.

Vraťme se ještě k nedostatku lidí v Brně. Myslel jsem, že z většího počtu expatů budete těžit i vy.

Ani ne. V brněnském týmu máme jednoho Moldavana a jednu holku původem z Iráku, měli jsme u nás i několik Rusů. Na Erasmu u nás byli Turci, Italové, kluk z Ománu, ale všichni chtějí jít do Prahy.

Přitom Brno je tradičním městem architektů.

Je tady silná konkurence a hodně dobrých architektů. Přesto nebo právě proto děláme většinu věcí jinde. Brno je relativně malé město a vše je postaveno na dlouhodobých vztazích. A do těch my, jakožto mladší generace, nevidíme. Každopádně, brněnská architektonická škola je vysoce kvalitní. Co ateliér, to pojem: Kuba & Pilař, Hrůša, Pelčák, DRNH, Zdeněk Fránek, Milan Raj, Martin Rudiš. Ti všichni “kradou” zakázky pražským ateliérům v Praze a jsou mnohonásobnými držiteli Grand Prix. Nemusíme chodit daleko do minulosti. V roce 2017 získali Českou cenu za architekturu opět brněnští architekti Radko Květ a Pavel Pijáček za úžasný areál Archeoparku Pavlov.

O spolupráci s investory

Velké téma v architektonické obci je spolupráce s developery. Jak vnímáš tlak z jejich strany na maximální využití plochy? Jak se vám vlastně s investory komunikuje? Cítíš v Česku větší tlak než za hranicemi?

Tak v prvé řadě, je tady hodně předsudků. Už ve škole se tlačí studentům do hlav, že developer je zlý člověk. Že památkář je zlý člověk. Že stavební inženýr je zlý člověk a architekt je Bůh. To je nesmysl. Především jde o správné nastavení týmu a vzájemnou úctu. Projektanti, například, jsou naší pravou rukou, jsou rovnocenní partneři. Velmi si jich vážíme, stejně jako developerů anebo dalších kolegů. Když funguje úcta mezi lidmi, pak jsou projekty radostí. Musím říct, že klienty máme skutečně výborné, a pro lidi, kteří by se k nám nechovali rovnocenně, bychom nedělali a neděláme.

To zní skoro jako pohádka.

Jasně, jsou výjimky. Ale my spolupracujeme s developery, s nimiž je možné najít společnou řeč, kteří dokážou a chtějí hledat nejlepší kompromisy a netlačí nás do neetických řešení. Vezměte si takovou Skansku. To je developer, které má nastaveny hodnoty a etické kodexy ze své mateřské firmy ze Švédska. Společně s ní jsme se zúčastnili veřejné participace už v rámci urbanisticko-architektonické soutěže. Absolvovali jsme dvě kola participace, celý proces soutěže trval více než rok. Ptali jsme se lidí, co by chtěli, co by měnili. VěřímeSkanska k developingu nepřistupuje tak, že tady je staré území a tady nové území, které developuje. Jejím cílem je sociologické propojení dvou urbanistických struktur.

Být developerem v dnešní době asi není žádný med.

Jsem rád, že jsem architekt. Nechtěl bych být developerem. Představte si, že si koupíte velké území za velké peníze. Máte na svých bedrech úroky investovaných peněz z bank, projekt se vám může kdykoliv zpozdit kvůli chybě projektanta anebo nečinnosti úřadů, nevíte, jakým tempem budou růst ceny ve stavebnictví... To všechno v době, kdy nikdo, žádný politik, zastupitelstvo, úřad nechce nést za nic zodpovědnost, hlavně ne za něco nestandartního...děkuji pěkně, to bych nechtěl.

Mimochodem, jste v situaci, kdy si může váš ateliér dovolit odmítat zakázky?

Hodně klientů se takzvaně prostřídí samo. My se snažíme držet ceny vysoko, v hodnotách honorářového řádu České komory architektů. Je takřka na denním pořádku, že se podsekávají ceny, a to je nezdravé. Takže mnoho investorů přichází, že chce prvotřídní služby, a ti, co jsou jenom „mafiáni a podfukáři“, tak na výši honoráře velmi rychle končí. Nicméně, dobrý investor, kterému jde především o kvalitní služby a výsledek, má o cenách přehled. Cílíme na klienty, kteří preferují kvalitu služeb. Některé menší zakázky už odmítáme a posouváme na kamarády, ale jestli se nám líbí téma, místo anebo cokoliv jiného, jsme schopni a ochotni nehledět jenom na honorář a dokážeme se dohodnout s každým. Nikdy ale neděláme zadarmo, na ničem. Nejde nám o peníze, ale musíme udržovat firmu ve zdravém stavu.

Jak ale nenaletět?

Těžko říct. Někdy jsou pochybní developeři perfektně oblečeni, tváří se jako nejbohatší a nejzkušenější lidé pod sluncem. První ukázka toho, jestli to myslí vážně, je vždy při jednání o ceně projektu, často jim spadne čelist a vy víte, že to jsou neféroví lidé. A někdy narazíte na lidi, kteří jsou úžasní, například pro jednoho islandského investora navrhujeme vilu v Bratislavě. Takovému člověku pošlete fakturu a peníze vám cinknou na účtu do hodiny. Rozšifrovat klienty je náročné, nejvíce vždy ale ukáže až společná práce. Nejraději máme, když si s klientem sedneme a spolupráce pokračuje po jednom zdařilém projektu dalším projektem. Takových klientů máme mnoho.

O ekologickému přístupu k architektuře

Váš ateliér je charakteristický ekologickým přístupem k architektuře. Cítíte, že vás to odlišuje od ostatních?

Ekologický přístup k architektuře je generační záležitost. Když jsme studovali, bylo to know-how, které nám předávali všichni učitelé. Celý západní svět si už dlouho uvědomuje, že suroviny a zdroje jsou na této planetě omezené, a že je potřeba být ohleduplní k životnímu prostředí. To se přirozeně dostává i do výchovy architektů. Architektura by neměla být jenom o stavbě „pomníků". Při tvorbě projektů musíme dbát na ekologické aspekty a navrhovat stavby z ekologicky šetrných materiálů a podobně. V tomto ohledu nejsme žádní novátoři, je to běžné. Edukace v oblasti ekologie je součástí všech školních osnov. V Belgii jsem dokonce studoval program udržitelná architektura a urbanismus, máme to v sobě.

Lze ekologické principy aplikovat i na tuzemských projektech?

Jistě. Principy udržitelnosti obecně neznamenají drahé technologie jako rekuperace anebo solární panely, je to hlavně o šetrném stavění, o udržitelnosti ekonomické, sociální a ekologické. V Hranicích na Moravě, například, momentálně pracujeme na sběrném domě, který nazýváme Galerie odpadu. Tato galerie má být centrem recyklace v České republice. Její součástí je edukační prostor, určený pro školy i širokou veřejnost, který má odpovídat na otázky, proč recyklovat, proč chránit přírodu nebo jak nevytvářet odpad. Budova bude postavena z velké miíry z recyklovaného materiálu.

O úspěchu a snech

Když tě tak poslouchám, cítíš se být úspěšný?

Vždycky jsem byl hodně cílevědomý a dokázal se pro něco nadchnout. Na základní škole mě zajímala ornitologie. Věnoval jsem se tomu a vyhrál několik ocenění na biologických olympiádách. Pak mě to přestalo bavit a začal jsem hrát fotbal. A netrvalo dlouho, měl jsem nabídku hrát poměrně dost vysoko. Na to jsem se zamiloval do plastových modelů a jsem osminásobný mistr Slovenska. Zkrátka, když mě něco zaujme, nadchne, tak do toho dávám vše. Jsem perfekcionista, mám zápal pro věc. Když mě zaujala architektura, pochopil jsem, že být špička na globální úrovni je dost složité, nic nedostanete zadarmo, ale makáme na tom.

Ale i v architektuře jste už něco dokázali, ne?

Moje máma se vždycky divila, že se netěším z úspěchu. O ten mi totiž nikdy nešlo. Mně šlo o to dělat věci, kterým se věnuji, nejlépe. Myslím, že i ti nejúspěšnější si vlastně ani neuvědomují, jak moc jsou úspěšní. Jsou pořád na cestě, pracují. Možná je to klišé, ale pro mě je největší úspěch, když vidím šťastnou dceru, spokojenou rodinu. Pro ilustraci, ani jsem nebyl na předávání Grand Prix, radši jsem ten večer strávil s rodinou. Úspěch neberu jako cíl, ale jako nástroj získat další zajímavou práci. I proto se věnujeme PR. Prostřednictvím dílčích úspěchů se dostáváme k práci, ke které bychom se nikdy nedostali. Nevěřím, že se k projektování nějaké filharmonie dostaneme přes lobbing v politických kruzích anebo jinými pofiderními cestami, které nám nejsou vlastní. Pokud budeme dělat špičkové projekty, příležitosti přijdou.

Co považuješ za dosavadní vrchol své kariéry?

Narážíš možná na pavilon Expo v Miláně. Jistě, to je důležitý milník. Už v prváku na fakultě jsme se v rámci přednášek o moderní architektuře hodně učili o Expu. To máme za sebou.

A před sebou?

Jsem z vesnice, kde žije 600 obyvatel, takže chci postavit mrakodrap na Manhattanu. To je sen ☺. Na jednom jsem se už podílel, když jsem pracoval v BIG. Stojí v Číně v Šen-čenu. Těch snů je i více, super by bylo postavit něco na Marsu nebo na Měsíci. Sním o tom, že tam jednou pojedu na kontrolní den

To jsi mě rozesmál.

Ale vážně. Jsem katolík, věřící člověk, a tak bych rád jednou postavil kostel.

Jak bude vypadat?

Myslím, že k sakrální architektuře musí člověk interně dospět a musí mít dost osobních zkušeností. Představuju si však, že takový prostor musí mít v sobě obsaženu symboliku a duchovno. Zároveň by ten prostor měl být čistý. Kontrastoval by tak s dnešním šíleným světem a běžným životním prostorem kolem nás. Všechny prostory, které navrhujeme, se snaží o jednoduchost a čistotu, čitelnost. Určitou sakrálnost prostorů najdete v našich projektech u vil i nemocnic.

O vlastním bydlení

Pořád se bavíme o projektech, které děláte pro druhé. Ale co tvoje vlastní bydlení?

Dva roky jsem v Brně a jeho širším centru hledal vhodné bydlení. Nakonec jsem našel malý domek v Masarykově čtvrti. A teď začíná to martyrium, kterému jsem se vždycky chtěl vyhnout: navrhovat rekonstrukci pro sebe. V tuto chvíli máme konečně studii a základní představu o rekonstrukci.

Předpokládám, že tvou prioritou nebudou zlaté kliky u dveří.

Miluju pobyt v exteriéru, respektive rozhraní mezi interiérem a exteriérem. Z toho důvodu investujeme své peníze především do zahrady, kterou nám budou dělat naši kamarádi z ateliéru Partero. Vedle toho půjde největší objem peněz do velkých oken. Ty nám dodá firma Jánošík. A poslední třetinu peněz investujeme do úprav obývacího pokoje. Chceme jej udělat maximálně velkoryse a flexibilně, tam budeme trávit s rodinou nejvíce času. Bude to takový padesátimetrový open space propojený s terasou a malou zahradou u domu. Jinak to bude běžný dům, žádné "zlaté kliky" a mramory.

A o tom, jak se z toho ze všeho nezbláznit. 

Jak to všechno zvládáš po psychické a fyzické stránce?

Hodně věcí se změnilo s narozením mé dcery. Má jeden rok. Hodně mi to transformovalo pracovní týden i život. Ráno chodím do kanceláře přibližně na devátou a snažím se být doma okolo šesté, abych s ní byl aspoň pár hodin denně. Až usne, začíná mi někdy druhá směna do půlnoci. Během dne mám všechno často naplánované minutu po minutě. Stává se ale, že se někdy zavřu i během dopoledne, nasadím sluchátka, vypnu telefon a vytáhnu si před sebe projekt a vymýšlím. Rodina je dobrá psychická očista od práce, kromě toho chodím běhat a každý týden hraju fotbal s kamarády.

A přes víkendy?

To zásadně nedělám, v tom smyslu, že nechodím do kanceláře. Snažím se netahat práci domů, někdy jsem úspěšný a někdy úplně ne. Není mým cílem makat jak fretka dva týdny v kuse a pak na týden úplně vypnout, to v naší profesi nejde. Anebo pracovat 14 hodin denně. To už jsem zažil v BIG a dlouhodobě to člověk nevydrží. Mám kamarády Švédy, a když jsme diskutovali o pracovním rytmu, divili se, že se u nás tak moc pracuje. Oni pracují 7-8 hodin denně, 4-5 dnů v týdnu. V dlouhodobém měřítku jsou produktivnější, vydrží plnohodnotně pracovat i v 60, nebo v 70 letech. Rychle se zničit není cesta. Ani já se nechci sundat ve čtyřiceti, protože věřím, že ty nejlepší věci udělám v „pozdním věku”. Ostatně, říká se, že nejlepší věk architekta je kolem padesátky. Takže jak jsem říkal, stále jsme jenom na začátku.

Michal Krištof

Ing. arch. Michal Krištof

(*1986, Kláštor pod Znievom, Slovensko) studoval architekturu a urbanismus v Brně a v Sint-Lucas v Gentu. Je držitelem ceny rektora VUT v Brně. Po ukončení studia pracoval v Bjarke Ingels Group v Kodani na několika projektech z celého světa, jako například Shenzhen International Energy Mansion v Číně nebo Dánské národní námořní muzeum v Helsingoru.

V roce 2010 založil s Ondřejem Chybíkem architektonickou kancelář CHYBIK+KRISTOF. Ateliér byl za krátkou dobu existence oceněn bronzovou medailí za Český pavilon na světové výstavě EXPO 2015 v Miláně a získal hlavní cenu Grand Prix Architektů 2017 za showroom společnosti MY DVA. Ateliér dnes tvoří přibližně 40 architektů, kteří pracují ve třech pobočkách – v Brně, Praze a Bratislavě. V roce 2016 ho Forbes vybral do seznamu „30 do 30”. Je ženatý a má jednu dceru. Ve volném čase se věnuje sportu, běhu a fotbalu. Je také fanouškem kvalitních filmů, sci-fi a letectva.

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.