Obrušovač hran

Obrušovač hran

Radek Černý

Moderátor stavebního trhu. Business lobbista. Agregátor podnikatelských vizí. Šedá eminence i voják v první linii. Milovník architektury. Pragmatik se spoustou snů. Ambasador kvalitních řešení. Muž rychlého slova a ještě rychlejšího činu. Předurčením zedník. Vzděláním materiálový inženýr. Povoláním spolumajitel společností Keraservis, DEHO a RCJ. Posláním duchovní otec Centra Kaštanová a Centra Křižíkova (dříve Sokolovská). Civilním jménem: Radek Černý.

1. část - 
O tom, že velká životní rozhodnutí se dějí v podstatě denně.

Co nejlepšího jsi se naučil od svého otce?
Naučil jsem se od něj mít radost z výsledku a být spravedlivý, dělat kvalitní práci a dotahovat věci do konce. A to, že je potřeba domýšlet věci i za ostatní. Stále se ale učím. A taky to, že člověk má jen jedno jméno a je třeba držet určitou úroveň a rovinu v jednání. Občas prohrajete, ale v drtivé většině se vám ta otevřenost a čestnost vrací, navíc mnohdy ve chvílích, kdy to ani nečekáte.

Jakým životním rozhodnutím vděčíš za to, že jsi tam, kde jsi?
Asi to není jedno životní rozhodnutí, ale mnoho dílčích, pro někoho možná nepatrných rozhodnutí. Jeden z prvních okamžiků, na který si vzpomínám, byla naše psychicky labilní učitelka na základní škole, která na nás křičela, fyzicky nás trestala a dělala věci, které už byly hodně za hranou. Tehdy mě to motivovalo k aktivitě, abychom se proti tomu hromadně postavili, a to se nám povedlo. Potom to bylo rozhodnutí, jestli jít na učiliště na zedníka, protože tehdy jsem se úplně dobře neučil, anebo zkusit střední školu, což jsem udělal. Sice jsem měl určité počáteční problémy, chodil na doučování, trápila mě deskriptiva a matematika, ale školu jsem dodělal dokonce s vyznamenáním. Jsem přesvědčený, že obecně moje velká životní rozhodnutí a okamžiky, které by mě měly transformovat, se dějí v podstatě denně. Motivují mě věci, které přicházejí, a podle mě by to tak měl mít každý, protože pak si každý den skutečně užijete, a ne jen přežijete.

Na střední škole jsi studoval pozemní stavitelství a později na VUT materiálové inženýrství – kdyby jsi se měl dnes rozhodovat, vydal by jsi se stejnou cestou?
Ano, určitě bych se tudy vydal, protože podle mě je v životě nejhorší nerozhodnost. Budete celý život přemýšlet, zda něco uděláte, nebo ne, a pak zjistíte, že už jste na nějaké zásadní výkony staří a za vámi nic není. Materiálové inženýrství jsem si tehdy vybral, protože jsem chtěl hodně komunikovat s lidmi, a to se u výroby materiálů i jejich prodeje děje určitě víc než v jiných oborech. Stavařině jsem se začal věnovat, protože jsem měl inspiraci ve svém tátovi a viděl jsem, že se z ničeho dá udělat něco, na co si člověk může sáhnout. To mě tehdy fascinovalo a cítím to tak i teď.

Jezdíš na kurzy architektury do Prahy – jaká je tvá motivace? A co se vlastně potřebuješ ještě naučit?
Stavařina a architektura jsou dva rozdílné světy. Architekt je umělecky založenější než stavař a umělecká část jeho práce logicky ovlivňuje tu technickou. A já jsem spíš na té straně techniků a obchodníků, proto se snažím pochopit podstatu myšlení architektů. Další motivací je pak to, že mám rád kvalitní a hezké věci, a architektura je nedílnou součástí života každého z nás, ať si to uvědomujeme, nebo ne.

V čem si architekti a stavaři nerozumějí?
Neřekl bych, že si úplně nerozumějí, spíš se občas nepotkávají jejich představy. Být architektem je extrémně náročná práce, kde se střetává to, že musí mít umělecké sklony, ale musí to být i dobrý manažer, který koordinuje svůj tým architektů, projektantů a profesantů, musí být dobrý komunikátor navenek, aby uměl svůj návrh náležitě prodat, a musí znát produkty, ze kterých se celý dům staví. Rozsah jeho aktivit je obrovský, práce architekta je podle mě řehole. Jako architekt musíte navíc skloubit desítky různých profesí a řemesel na stavbě. Práce architekta je ze začátku určitě i o existenčních problémech, protože nedokáží vygenerovat takové peníze, aby je to uživilo. Navíc nabízí tady v České republice službu, kterou ještě Češi ne vždy umějí ohodnotit. Ale jsem si jistý, že se to posouvá, a mám radost právě z těch změn, které vnímám kolem nás.

Ovšem být stavařem také není jednoduché. Stavaři se potýkají s nekvalitou prováděných prací. Mám pocit, že každý dobrý zedník dnes dělá v automobilce nebo jiné továrně. Kamarád mi vyprávěl, jak náboráři Škody Auto obcházejí jeho stavby v okolí Mladé Boleslavi a lákají lidi přímo z lešení, aby šli montovat auta. Není to šílené? Další věcí, s kterou se stavař musí někdy potýkat, je tlak investorů na ceny ve vazbě na ne vždy dobře udělané projekty a logicky je pak v této situaci extrémně složité uspokojit zájmy všech okolo. A proto vznikají ta nedorozumění, na která se ptáte. Nedávno jsem se bavil s architektem Petrem Kolářem, který říkal, že se vždy snaží o to, aby architekti a stavaři byli na jedné lodi a výsledkem byl spokojený zákazník. Projekt nikdy nebude dokonalý, budou v něm chyby a nejasnosti, stejně tak nebudou vždy 100 % prováděné stavební práce. Pokud se ale tyto dvě strany nedokáží rozumně domluvit, tak vždy tratí zákazník a nikdo z toho ve finále nemá radost.

Dřív architekt navrhl dům, který se postavil, a až následně se řešil interiér. Dnes naopak spousta lidí interiérem začíná nebo ho řeší paralelně – je to pro architekty těžší? A kde jsou kořeny této změny?
Minulý týden jsem byl na přednášce jednoho architekta z anglického ateliéru Foster + Partners, kteří dělali novou centrálu Applu. Jeden účastník se ho ptal, co se v architektuře za posledních 20 let změnilo, a on odpověděl: Jednoznačně obor IT. Nové programy, IT, 3D navrhování nám umožňují v architektuře neskutečnou expanzi v návrzích i statickém řešení budov. Díky tomu můžeme stavět budovy z jiných materiálů a v rozmanitých tvarech. Statika, používání vysokopevnostních betonů a dalších materiálů se neskutečně posunuly. V rámci řešení interiéru v roce 1930 bylo vše konstrukčně výrazně jednodušší – neřešila se rekuperace, klimatizace, neřešily se tepelné ztráty, materiály, velkoformátové obklady, stěrky, vertikální zahrady, složité osvětlení, proto se interiér mohl vytvářet až při výstavbě. Jak řekl můj kamarád Vladimír Židlický, tak tehdy nikdo neřešil ekologii, benzín ještě všem voněl. A dnes je vše jinak. Vezměte si třeba kuchyň – tehdy tam byl když dobře tak dřez, luxus byl odpad, dnes je tam myčka, varná deska, odsavače par, drtiče odpadů... Interiér dnes může být výrazně složitější, ovšem můžete si ho nepoměrně víc vybavit. Proto vzniká větší tlak na to, aby se interiér navrhoval současně s hrubou stavbou, aby se na něco nezapomnělo. Spočítal jsem si, že interiér je složen z 27 hlavních částí, jako jsou třeba dveře, kuchyň, podlahy, povrchové úpravy… Dnešní doba je úžasná v tom, že máte 3D modely a můžete si interiér prohlédnout ještě dřív, než je reálně vytvořený. Začíná se víc a víc používat BIM projektování, v podstatě informační model budovy, kdy si vytváříte 3D model různých rozvodů, třeba klimatizace nebo vzduchotechniky a propojíte ho pak s reálným provozem a správou domu po jeho dokončení. Vytvoříte si dům 1:1 a můžete řešit problémy ještě v době, kdy nenastaly. Zvyšuje to kvalitu, ale zároveň tlak na lidi v oboru, aby tomu rozuměli, znali spoustu programů a vyznali se více ve všech profesích. Stejně tak už dnes můžete procházet díky virtuální realitě Vaším bytem a velice jednoduše a pocitově říct co chcete změnit, posunout.

2. část - O tom, jak věčná nespokojenost vede k velkým změnám a cílům.

Kdy vznikla první myšlenka na Kaštanovou a odkud jsi čerpal inspiraci?
Inspirace byla z různých směrů. Několikrát jsme byli v italském centru Bisazza ve Vicenze, což je jeden z nejlepších výrobců skleněných mozaik, a tam jsem se inspiroval zelenou čistou plochou symbolizující návrat k přírodě. Celý areál nemá v rámci lokace Vicenzi nijak výjimečnou polohu, přesto ale dokázali vytvořit pozoruhodné místo, které dokáže přitáhnout relevantní zákazníky.

Další z impulzů byl třeba David Veselý, majitel Supellexu, jeden z prvních partnerů na Kaštanové, se kterým jsme si vyzkoušeli čipové karty pro přístup podlahářů 24/7. A brzy jsme pochopili, že podobné služby potřebují i architekti a stavaři. S Davidem byla výborná spolupráce a náš společný obchod je dnes ve velkém objemu a nadále vzrůstá a propojuje se. Začal jsem tam cítit tu synergii a říkal jsem si, že je fajn mít tady vedle sebe firmy, se kterými je možné sdílet si informace, trendy i zkušenosti v rámci stavebního trhu a také dělat business. Kaštanová je ztělesněním mých zkušeností a životních představ do reality a chtěl bych, aby to takhle cítili i ostatní. Všechny služby – přístup 24/7, bezproblémové parkování, jednací místnosti, relaxační kavárnu, precizní zákaznický servis – jsme vymýšleli společně s architekty. Kaštanová je dlouhodobý koncept a má silnou vizi změnit určitou kvalitu stavebnictví obecně. Myslíme to skutečně vážně. Kaštanová je středobod setkávání a komunikační platforma pro odbornou veřejnost, tedy architekty, projektanty, designéry i investory, ale také dodavatele a výrobce materiálů. A to je plno práce na spoustu let dopředu. Kaštanová má říct architektům: Každý má svoje problémy, ale tady jste od toho, abyste si to tu se zákazníkem užili, abyste se sem rádi vraceli, aby to bylo místo, které máte rádi. Vidíte, že nám není jedno, jak se tu cítíte, jak se vám tu pracuje a jaký servis vám poskytujeme. Stejně jako to nejde bez partnerů, tak to nejde ani bez architektů a stavařů. Ale Kaštanová je i pro koncové zákazníky – chci vytvořit platformu, která přinese zákazníkům maximální pokrytí a splnění jejich potřeb.


Jak jsi vybíral partnery pro Kaštanovou?
Chtěli jsme, aby se zákazník na Kaštanové mohl inspirovat a vybrat si produkty, které mu zkrášlí a zlepší dům v co nejširším spektru. Proto jsme si s architekty definovali určité oblasti a podle toho si začali dělat rešerši firem na trhu. Dívali jsme se na kvalitu, nabídku produktů i to, jak fungují. U některých firem to byla jasná volba. Potom přišla spousta jednání a schůzek. Jedna z prvních byla se značkou YTONG, kde Igora Forbergera tahle myšlenka nadchla. A takových lidí bylo ještě poměrně dost. Podařilo se nám jim vysvětlit, že to myslíme vážně a že za tím cílem si skutečně půjdeme. Dnes uplynulo skoro tři roky od otevření a stále to beru tak, že jsme na začátku a vidíme před sebou obrovskou budoucnost, kam Kaštanovou posouvat. Jinak ty schůzky mě neskutečně bavily, snad na všech jsem byl osobně, potkával jsem se mnohdy se zajímavými lidmi, majiteli nebo vrcholnými manažery firem. Byla to velice obohacující zkušenost. Každá firma má jiné DNA a je skvělé sledovat ty různé firemní kultury. Tedy upřímně: někdy více, někdy méně. Narazíte i na společnosti, které navenek vypadají dobře, ale pak zjistíte, že jsou vnitřně rozpolcené, řekl bych i prázdné. Podle mě vše stojí a padá na lidech a na jejich nadšení a také na tom, zda smyslu své práce skutečně věří, nebo to jen předstírají. A naším úkolem je tyto firmy přebrat a pustit na Kaštanovou jen ty dobré a kvalitní.

Když se otevírala Kaštanová, všichni mi psali smsky, jaký jsem úžasný a že je to můj den. A já jsem tam stál na pódiu s Davidem Kollerem se strachem a pokorou a říkal jsem si, že teď to teprve všechno začíná a že to bude jízda. Výstavba sice skončila, otevřeli jsme, ale já jsem cítil obrovské napětí, jestli to zvládnu, jestli to nastartuju, protože to byly pro naši rodinu obrovské investice v řádu desítek milionů korun. Asi dva měsíce po otevření jsem poprvé v životě skončil na kapačkách a musel jsem spoustu věcí změnit – věděl jsem, že pokud to chci posouvat dál, tak se musím taky posunout především já sám v mé hlavě.

Kdo ti na Kaštanové chybí? Je někdo, koho jsi nepřesvědčil, a mrzí tě to?
Rozjednané, ale neuzavřené spolupráce jsou částečně dané i objektivními okolnostmi… Pochopil jsem, co to jsou velké korporáty – i když má člověk z partnerské firmy nadšení a chtěl by tady na Kaštanové být, na centrále se to nemusí setkat s pochopením. Třeba s firmou TON jsme komunikovali, dodneška máme dobré vztahy, ale na Kaštanové nejsou, protože tehdy měli nový zrekonstruovaný showroom a nebylo to pro ně aktuální. S TONem ale nyní spolupracuje velkoobchodně DEHO, takže je alespoň částečně na Kaštanové máme. Teď se díváme spíš na určité segmenty, které na Kaštanové nejsou, ale měly by být. Bavíme se třeba o specialistovi na postele. Jsme na začátku a já jsem rozhodnutý do toho ještě pořádně šlapat a z Kaštanové skutečně udělat jedinečné místo.

Na Kaštanové se dá realizovat sen o bydlení od A do Z, samotnou Kaštanovou stavěli jednotliví partneři. Nedávno jsi přes partnery Kaštanové realizoval vlastní byt – jaké to je, když je dodavatel vlastním zákazníkem? Mělo to nějaké mouchy?
Na to by spíš odpověděla moje partnerka. Ale pokud se na to podívám já svým chlapským pohledem, tak musím říct, že jsem si to většinou neskutečně užil. Vybavovali jsme interiér – kuchyň, veškerý nábytek, sedačky, vestavěné skříně – v DEHU, které spoluvlastním. A teď už to můžu hodnotit, protože v interiéru bydlíme a já si neskutečně užívám kvalitu těch produktů a vyřešení jednotlivých detailů. Možná to vyzní divně, ale byl jsem také nadšený ze zákaznického servisu: vím, že servis mých kolegů vůči nám nebyl výjimečný, že ho poskytují i ostatním zákazníkům. To mě právě nejvíc bavilo. Pro mne je třeba strašně důležité osvětlení, jednotlivé světelné zóny a příjemná atmosféra. Interiér je kvalitně udělaný, což je vidět v detailech, a je extrémně funkční a nabízí kvalitu žití, která je potřeba, když člověk přijede domů po náročném dni. Když mám tuhle osobní zkušenost, tak o to lépe se mi to prezentuje zákazníkům, kamarádům a partnerům, kteří si u nás chtějí splnit sen o bydlení.

Jak byla spokojená partnerka?
Myslím si, že pro ni to byla obdobná zkušenost. Pro ženy je stěhování z jednoho prostoru do druhého daleko komplikovanější, protože jsou tam vždy ve hře emoce a musí si to sednout. Moje máma se přestěhovala do nového domu před sedmi lety, ale až poslední dva roky mám pocit, že už se tam začíná cítit jako doma - emoce totiž u žen hrají daleko větší roli. Jsme konečně ve svém, máme své soukromí a to je super a vím, že asi toto oceňuje partnerka úplně nejvíc. Vím ale, že ji baví takové věci, že lehce zmáčknete na skříňku v kuchyni a ona sama vyjede díky elektromotorům a další takové drobnosti.

Netrpí Kaštanová syndromem prázdného prostoru? Majitel Supellexu David Veselý uvádí, že překonal hranici 25 koncových zákazníků denně. Jak se pak cítí zákazník v takovém prostoru, výjimečný, nebo ztracený?
Já si ale myslím, že 25 zákazníků denně je už pěkné číslo ne? Na Kaštanové je celkem 14 showroomů a denně sem celkově dorazí několik set lidí. Hodnocení zákazníků je celkově velmi pozitivní, ale stále vidíme věci, které jde zlepšovat. Podle mě jsme stále na začátku. Navíc se musíme my i jednotliví partneři ve svém byznysu posouvat dále a rozvíjet ho. Jak se říká, bez práce nejsou koláče. Kaštanová ale nikdy nebude průtokáč, kde vedle sebe máte desítky obchodů zaměřených na módu a spotřební zboží. Kaštanová je primárně a od začátku zaměřená na velkoobchodní zákazníky, což je architekt, designér, investor, ale nedílnou součástí tohoto řetězce je i koncový zákazník, který přijde bez doprovodu architekta nebo designéra. Pokud klient přijde na Kaštanovou, není to otázka deseti minut, ale dvou až pěti hodin. Zajímá nás i relevantnost zákazníků, ne pouze jejich počet. Cílíme na klienty, kteří chtějí určitou kvalitu, a upřímně ani nechceme oslovovat všechny segmenty trhu. Spíše než luxus pro bohaté nabízíme krásné a kvalitní věci pro úspěšné lidi, kteří už mají určité prostředky a v rámci svého bydlení nechtějí dělat velké kompromisy a vyžadují vysokou kvalitu. Přeloženo do aut které mám rád Kaštanová nabízí Škodu Fabii, ale také Bugatti Chiron. Nejlevnější nekvalitní čínské auto u nás nehledejte. Někdy se mi chce zvýšit hlas a říct: Zákazníku, buď prosím rozumný. Neřeš jen cenu, ale řeš hlavně kvalitu. Kvalita totiž zůstane dlouho po tom, co se na cenu zapomene.

3. část - O sledování věcí, co ostatní nevidí.

Kdyby jsi mohl pozvat na večeři několik architektů, kdo by to byl a proč?
V rámci Brna by to byla skupina architektů z 20. a 30. let minulého století, kdy tady vznikla spousta zajímavé architektury a kdy se soudobá moderní architektura začala vytvářet. Byl by to Ludwig Mies van der Rohe, který dělal Tugendhat, nebo Ernst Wiesner, určitě bych chtěl, aby u toho byl Petr Pelčák a Ivan Wahla, současní architekti, kteří se velkou měrou přičinili o to, že právě tato brněnská architektura byla zmonitorována a velice dobře zpracována pro současné architekty. A připojil bych k nim i dva zajímavé, ale ne zcela známé architekty z Prahy, což jsou Ernst Muhlstein a Victor Furth, kteří navrhovali budovu v Karlíně, kde v současné době máme showroom Keraservisu a dalších partnerů. Myslím si, že by do té diskuze rádi přispěli – jde o to pochopit kvalitu toho žití, protože ve 20. a 30. letech společnost rostla. Stavby byly sice jednodušší, ale představy o kvalitě byly v tehdejší společnosti poměrně vysoko.

Kdyby jsi byl nějaká stavba nebo budova, jaká by to byla?
Chtěl bych být Empire State Building, protože je považovaná za ikonu statického řešení a výškových staveb jako takových, byť vedle ní jsou nové mrakodrapy lepší, kvalitnější a nabízí výrazně více komfortu. Ale takovým milníkem architektury je pro mě i Burdž Kalífa v Dubaji. Strašně se mi líbilo, jak to stavěli a navrhovali, už méně se mi líbí místo, kde stojí. Při představě toho, jak se to stavělo, mi běhá mráz po zádech, láká mě objevování neobjevených výzev, muselo to být něco neskutečného. Když v asijských městech jste a vidíte tu architekturu, tak si uvědomíte rozdílnost našich světů.

V čem jsi opravdu dobrý?
Baví mě vymýšlet funkční řešení. Myslím si, že vidím někdy věci, které ostatní nevidí. Mám vizionářské sklony. Vím, co chci, což je dneska důležitá věc, a ne vždy úplně běžná, ale logicky s tím přichází i spousta mých dalších slabých stránek. Mám asi tah na branku a dokážu věci posouvat. Kolegové o mě říkají, že jsem dobrý v dlouhých proslovech, které nikdo neposlouchá. I na tom ale pracuji:).

Co ti bere nejvíc energie?
Když pominu podrazy a povrchnost lidí, to, že nedodrží domluvy, tak mě asi nejvíc energie bere průměrnost kolem nás a obrovský tlak okolí na nás všechny a to, jak se doba zrychluje. Učím se užívat si život v přítomnosti. Dřív jsem se pořád díval do budoucna, ale teď se snažím ten život žít každý den, protože vím, jak krátká je pro nás všechny ta doba tady na světě. Hodně mě vyčerpával pohled do budoucnosti a to, že jsem si neužíval ten skutečný stav, tu realitu, třeba to, jak tady teď spolu sedíme.

Máš nějaké koníčky, které by do tebe nikdo neřekl?
Hodně mých koníčků je spojených s prací. Kdysi jsem si totiž řekl, že nechci pracovat, že se tou prací chci bavit, což se mi docela daří. Vyčerpávalo mě přecházení z pracovní části do té soukromé, a tak jsem si řekl, že energii, kterou vynakládám na to, abych přijel domů, vypnul a věnoval se rodině, budu soustředit jinam. A tak jsem si prostě řekl, že nebudu pracovat. Chci dělat věci, které mě baví, a součástí toho je samozřejmě obživa a placení účtů. A čím více vás to baví, tím lepší výsledky máte. Snažím se to učit i lidi kolem mě, protože si myslím, že odbřemenění od pocitu, že musíme pracovat, je úžasná věc. A ve finále to zvedne výkony nás všech a jsme více v pohodě. To je na tom to nejlepší. Co mě ale hodně baví, jsou auta a vše kolem nich.

Měli byste v práci dělat to, co vás skutečně baví. To je velký dar a podle mě úplný základ spokojeného života. Někdo mi jednou říkal, že jsem ve svém věku strašně úspěšný, a chtěl znát recept na úspěch. Podotýkám, že si skutečně nemyslím, že jsem úspěšný, protože nad tím tak totiž vůbec nepřemýšlím. Pro mě je to všechno takový začátek něčeho dalšího. Ale odpověděl jsem mu: To se nedá zobecnit, je to podle mě spíš otázka vnitřního nastavení, protože se denně dostáváte k věcem, které musíte řešit, a buďto je vyřešíte, nebo ne. A já jsem zvyklý věci prostě řešit.

Kdyby jsi byl v pracovním životě nějaké zvíře, které by to bylo?
Asi bych byl pták, možná orel, který by létal, měl určitý rozhled, viděl do dáli a vnímal ten prostor pod sebou jako něco menšího. Pro samé stromy člověk často nevidí les, proto by měl mít vždy určitý odstup. Člověk je někdy ponořen do hloubky problémů, ale měl by svou práci vnímat jako celek, nebo ještě lépe, měl by mezi tím umět přepínat.

Radek Černý