Potřebujeme váš souhlas k využití jednotlivých dat, aby se vám mimo jiné mohly ukazovat informace týkající se vašich zájmů. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko „OK“.
Přesněji řečeno, doposud má produktový designér Petr Novague na svém kontě červených puntíků čtrnáct. Nejedná se samozřejmě o plusová znaménka v notýsku pedantického učitele, ale o familiární označení designérské ceny RED DOT DESIGN AWARD, kterou od roku 1955 uděluje Design centrum Severního Porýní-Vestfálska pro ty nejlepší designérské počiny všech kategorií z celého světa. Každý rok měnící se zahraniční poroty odborníků ocenily od roku 2012, kdy Novague získal první puntík za celohliníkovou židli The Edge, ještě jeho dveřní kování Spectra, kuchyňské prkénko se stojany na nože pro značku USBD, dveřní systém MUTEO pro Sapeli, městské kolo Favorit, kolekci květináčů pro Kasper, malířské štětce pro českou značku Spokar, výrobník sodové vody Limobar, dveře bez kliky opět pro českou firmu Dapeli a mnoho další.
Dveře bez klik?
Na začátku je to vždycky trošku „hardcore“. Ty první střety jsou nepřenositelné. Je velmi časté, a stalo se to i v případě firmy Sapeli, že vedení akcentuje mé předchozí úspěchy a přijde za mnou cíleně s požadavkem: „My bychom něco chtěli, nevíme přesně co, tak se ukažte.“ Nicméně, management Sapeli je dobrý. Lidé od nich říkali, že raději dráž a lépe, a zároveň přiznali, že chtějí také ta prestižní ocenění. To je alfa a omega. Když jsem tam měl první prezentaci, v níž problém vždy rozeberu až na kost, položil jsem jim až hamletovskou otázku, jestli dveře musí, nebo nemusí mít kliku. V tu chvíli si o mně lidé v jejich boardu mysleli své. Za půl roku však titíž lidé pochopili, že vzniká něco zajímavého. Dveře Muteo posbíraly šest nebo sedm ocenění a prosadily se na německý trh. Nicméně, v drtivé většině českých firem je to stejné. Zapomíná se totiž na fakt, že výrobce není tím nejdůležitějším. Tím je totiž ten, kdo daný nápad či právo vyrábět vlastní.
Co je na těch dveřích bez kliky tak převratného?
Musím říct, že to byla jedna z nejtěžších zakázek, protože výstupem je produkt pro náročnou klientelu, a dveře jako téma je používáno v nezměněné podobě velmi dlouhou dobu. Je to vlastně deska, která se jen zdobí, a k otevírání slouží klika. Při analýze trhu jsme nenašli žádný výrobek, který by nabízel alternativu, experimentovalo se jen s magnetickým kováním. V Sapeli mi poskytli velmi široké pole působnosti, takže jsme společně dostali do sériové podoby zcela unikátní dveře, které jsou výjimečné tvarem dveřního křídla a tím, že nemají kliku. Jsou základem zcela nové produktové řady, u které jsem měl možnost si dokonce nadesignovat i její název.
Jste držitelem čtrnácti „červených puntíků“. Co to pro vás znamená v praxi?
Skoro každý výrobek zestárne, ale získaná ocenění mu už nikdo nevezme. Výrobcům a designérům tak zůstávají tyto pečeti kvality a pomáhají budovat značku, protože jedině opakovaný úspěch potvrzuje kvalitu.
Abychom tomu já i naši čtenáři správně rozuměli, jak lze vlastně Red Dot získat?
Dalo by se říct, že od doby, kdy design vznikl, provází jej tato prestižní soutěž, tedy přes 70 let. Srozumitelné je to, že stačí zaplatit přihlášku a následně splnit přísná kritéria, která buď výrobku ocenění přiřknou, nebo nikoliv. Když jsem vezl předat kolo Favorit a viděl jsem ty plné haly různých výrobků, tu nekonečnou konkurenci, šel mi z toho mráz po zádech. Je dobré si také spočítat, jakými prostředky tato organizace vládne. Při deseti tisících korunách za přihlášku a třiceti tisících přihlášených za rok je to už pěkné číslo.
Kdo rozhoduje o budoucích oceněných?
Mezinárodní odborná porota. Pamatuju si, že v jednom roce tam byl třeba šéfdesignér Volva. On i další členové komise tráví v Essenu, kde ceny Red Dot Design vznikly, třeba i jeden celý měsíc.
Zastavme se ještě na chvíli v Essenu, kde jste studoval a absolvoval stáž. Předpokládám, že vás to – v dobrém slova smyslu – poznamenalo.
Německý design, to je fenomén. Něco vám povím. Úplně na začátku své pseudokariéry jsem si dělal takovou rešerši, prostě seznam toho, co Němci všechno vyrábějí. A zjistil jsem, že prakticky všechno: pračky, žehličky, foťáky, holicí strojky… mimochodem německý design – to je Braun. Nikdo neví, co to dělá, je to černé, nikdo tomu nerozumí, je to box, black box. Totéž jsou třeba smartphony. Black box. Němci vyvíjejí tolik produktů a ten design dělají jen tak mimochodem.
Myslel jsem, že designérskou velmocí je i Skandinávie.
Tam je to trochu složitější. Až moc se tam design pojí s levicovým pojetím života – staráte se více o výhody zaměstnanců, až zapomenete na to, proč vlastně všichni chodíte do práce, že třeba vyrábíte auta, a ta nejsou na trhu sama, ale mají konkurenci. Stačí se podívat, jak dopadly Volvo nebo Saab.
Zatímco v Česku…
A to je právě to, co já pořád „hejtím“ a mám s tím kardinální problém. V České republice se akcentují firmy, které vyrábí pro někoho, ale vlastní výrobek nemají. Schopnost vytvářet finální produkty klesá a dnes tvoří, myslím, jen 3 % toho, co se u nás vyrábí.
Uf, z toho až mrazí. Otočme tedy list a přejděme k vaší oblíbené automobilové značce a tou je…
Porsche. S tím je to stejné jako s ostatními věcmi, které uznávám. Dlouhodobé potvrzování špičkového výkonu, zlepšování se v detailech. Imponuje mi samozřejmě i to, že se jedná o rodinný podnik, který od počátku pracuje s designem, chápe jeho hodnotu. Designy, které uvádí do série, používá ke své strategii jako reprezentaci výkonu a stylu. Těžko pak hledat ikoničtější auta.
Naším rodinným stříbrem je bezpochyby automobilová značka Škoda. Jak dnes vnímáte vozy Škoda z pohledu, respektive v kontextu mezinárodní konkurence?
Vy mi teda dáváte! Rodinné stříbro to asi je, ale ne naše. Lidé, kteří se v autech vyznají, vlastně nikdy moc koncepci těchto aut nemilovali. Byla hodně zpátečnická a za stříbro v tomto ohledu spíše platily jiné automobilky, nejvíce asi Tatra. Ta v jednu chvíli patřila určitě ke světové špičce. Škoda jako brand začala fungovat až potom, co si ji koupil německý koncern VW, který ji dostal systematickou prací tam, kde je dnes. Před tím hluboce smekám a vlastně to samé platí o jejím designu.
Taky jste si „střihl“ jedno auto. Konkrétně model HN R200. Co vás k tomuto „dílu“ inspirovalo?
Velmi mě lákalo vytvořit samostatný projekt, který nemá v naší zemi obdoby. Inspirovali jsme se v českém závoďáku 200RS. Vytvořili jsme produkt, který je zcela odlišný od současné velkosériové produkce, kombinujeme sériové technologie s ručně dělanými díly a vytváříme malosériovou produkci auta, které je určeno lidem s těmi nejvyššími nároky na unikátnost. Často to přirovnávám ke konceptu „cafe racer“, který se používá v motocyklovém světě.
Celý projekt byl velmi náročný a využili jsme ideální doby na jeho realizaci. Odhaduji, že se nic podobného jen tak někomu nepodaří, protože doba benzínová a doba řidičská pomalu končí.
Na otázku, kterou vám možná vytrhnu z úst, co si myslím o elektromobilech, vám odpovím jednoduše. Elektrika má budoucnost, fyzikálně jsou benzíňáky na svém limitu. Zrovna minulý týden jsem jezdil s Erkem, které má 430 koní. Ale je to prahistorie. A to jsem v zásadě benzínový člověk.
Čtyři kola vyměňme na chvíli za kola dvě. Tedy jedno: kolo značky Favorit. Jezdil jste na něm jako dítě?
To je vlastně dobrý příklad toho, o čem jsme mluvili. Značka v Československu známá, která hned po revoluci klesla na samé dno, protože nebyla schopná produkovat konkurenceschopná kola. Po jejím zániku jednotlivec, tedy fyzická osoba, koupil logo a snažil se rozjet novou éru. V minitýmu jsme vyprototypovali několik modelů, které pokorně navazovaly na předrevoluční éru, ale vlivem špatného řízení nakonec stejně firma skončila v insolvenci a dnes ji myslím vlastní nějaký bezdomovec, aby se majitel vyhnul placení dluhů. Tato zkušenost mě také vedla k tomu, že jsem začal poměrně pečlivě studovat dostupná data o tom, kolik podnikatelů nebo firem dokáže skutečně vyrábět svoje produkty a umisťovat je na trh. Je to téma, kterému se chci věnovat velmi intenzivně, takže všechno zlé je pro něco dobré.
Vy máte jaké kolo?
Jak jsem mluvil o několika málo zemích, které dovednost finalizovat stále mají, tak velikánem jsou samozřejmě USA a jedna jejich cyklo značka mě hodně baví. Mám Cannondale, černého Bad Boye.
Víte, já když vás poslouchám, tak je mi trochu smutno. Vždyť Československo vždy patřilo mezi průmyslové velmoci s celou řadou značek, některé se staly celosvětově proslulými. Napadá mě Jawa, Baťa nebo Prim. Jakých značek či produktů bychom si měli dnes považovat?
Všiml jsem si už před lety takové naší národní vlastnosti, a to chválit sami sebe. Dost často je to vidět při sportu, třeba prohrajeme zápas v hokeji, ale dlouze se diskutuje, jak jsme byli dobří. Trochu mi to připomíná i stav, který byl s naším průmyslem. Za velmoc bych nás neoznačil. Je ale potřeba vyzdvihnout, že celý stát generoval mnoho technicky schopných lidí, kteří dokázali finalizovat výrobky. Tuto vlastnost jsme ale od revoluce téměř ztratili a myslím, že už ji nezískáme. Z výše uvedených značek absolutně všechny převyšoval pan Baťa, který svojí orientací na produkt skutečně světově uspěl.
Jawy nebyly kvalitní motorky?
To byly ty nejlepší motorky. Ale jenom na chviličku. O reinkarnaci značky se pokoušel pan Charouz, ale svěřil vývoj nesprávnému člověku. A to měl velkou příležitost oslovit italského designéra Massima Tamburiniho, který dělal motorky Cagiva nebo Monstera v Ducati a tehdy odsud odcházel. On místo toho vsadil na někoho nezkušeného a výsledek to bohužel potvrdil. Lidi by mu za ty jawy utrhli ruce. Ale nestalo se. Dnes Jawu vlastní Indové a nutno dodat, že to není vůbec špatné.
À propos, napadá mě poměrně bazální otázka: Lze říct, že dobrý design prodává? Můžeme vůbec sofistikovaně posoudit dopad designu na prodeje?
Tahle otázka je poměrně komplikovaná, i když vypadá jednoduše. Design odlišuje, to je mimochodem také jeho základní poslání. Další jeho přidanou hodnotou je, že díky němu lze prodat více nebo s větší marží. Nezvládne to ale úplně sám, v současné době je vždy v určitém mixu s marketingem, reklamou a především s technologií. Je taky nutné říct, že design je schopno aplikovat jen velmi malé množství firem, jsou to ty, které mají vlastní produkt. Vrcholem tohoto přístupu jsou pak firmy, které kromě vlastního designu mají také vlastní značku, která je předmětem touhy, tzv. lovebrand. Platí to ve všech odvětvích průmyslu, ať se bavíme o autech, mobilních telefonech nebo módním průmyslu.
Jak ale laik pozná dobrý design od špatného?
Je to jako ve všech vrstvách lidského života, musí se tomu člověk věnovat. Přirovnejme to třeba k degustaci vína. Které víno je kvalitní, také nepozná každý a nemá smysl nikoho poučovat. Ať si každý pije, co chce.
Degustace vína, to je, řekl bych, umění. Mezi designem a uměním je také jasná hranice, nebo ne?
Může to tak být. U designu se stále počítá, že dáváte estetiku věci, která má fungovat. To u umění neplatí.
Skromnost stranou, jste úspěšný designér. Můžete poodkrýt metodologii vaší práce?
Poptávka ze strany klienta vždy přichází na nějaké vágnější úrovni. Ví, co rámcově chce, ale není to absolutně ohraničeno ani specifikováno. První schůzky jsou vlastně dialogem, ze kterého se přesné zadání teprve vytvoří. Samotný vývoj designu pak trvá řádově měsíce a jeho implementace do sériové podoby pak násobně déle. Vždy je potřeba se potkávat také s jednotlivými prototypy, při frézování, v lakovně, prostě dokud není výrobek poprvé vyroben sériovou technologií. To je vždycky velmi napínavá část, když držíte v ruce první kusy. Následuje pak spolupráce na designu balení, design katalogů a doprovodné grafiky, velmi často klient chce, aby měl celý výrobní program můj rukopis.
Co když ale práce designéra přijde vniveč a produkt se nedostane do sériové výroby?
Designér má jen určité pravomoci, jeho posláním je vytvořit novou vizuální podobu produktu. Během samotného procesu ovlivňuje řadu profesí, které s vývojem produktu souvisí, ale nikdy není hlavním hybatelem toho, co se bude dít po vývoji. Tím je samozřejmě vždy majitel nebo management. Ten když rozhodne, že nakonec nebude zahájena sériová výroba, tak nezbývá než to respektovat. Emoce tam určitě nepatří.
To neplatí o zubním kartáčku SPOKAR X. Ten už si našel cestu do nejedné české koupelny. Co se dá vymyslet na kartáčku, aby uspěl v tak tvrdé konkurenci, jako jsou Curaprox nebo Swissdent?
Zubní kartáček je přesně moje téma. Obyčejná věc, kterou má doma každý a bere ji denně do ruky. Problematika designu těchto archetypálních produktů je založena na drobném detailu. Stejně jako například mobilní telefony se také kartáčky vlastně podobají jeden druhému a liší se opravdu jen v detailech. Já jsem se snažil najít ale něco nosnějšího, studoval jsem ergonomii ruky a nakonec vznikl nápad – všechny výrobky této nové řady X spojit jednoduchou rýhou-promáčklinou. Ta slouží k lepšímu uchopení a stala se signifikantním prvkem. Pomalu se tam vytváří design language značky.
Přežijí manuální zubní kartáčky v epoše elektronizace?
Podle mě ano. Jsou to produkty, které se doplňují, nikoliv vytlačují. Elektrické kartáčky jsou super, ale jen do té doby, než začnete mít problémy s dásněmi. Nebo si nedovedu představit situaci, když vyrazím na cesty a zapomenu si přibalit zubní kartáček, že bych si hned musel na první benzínce koupit nový elektrický. To asi není reálné. Proto myslím, že je to jako úplně se vším: diverzita.
V současnosti se pohybujete nejvíce v Brně. Takže vlastně nejste – jak to říct – v centru dění. Je tedy jedno, kde designér žije, nebo se musí nutně nacházet tam, kde se produkt vyvíjí?
Dobrá otázka, centrem dění bude určitě Silicon Valley nebo velká německá města a možná i Milán v Itálii. Pokud člověk nepracuje pro nadnárodní značky, tak je zcela jedno, kde se pohybuje. Já jsem nejvíce v Česku a střídám Prahu a Brno. Obě ta města mám velmi rád, ale s prací to asi nijak nesouvisí, protože nikdo z mých klientů nemá továrnu ani v jednom z nich, takže trávím hodně času na cestách. Každopádně Brno mám rád, nemám nároky. Můžu zajít na pivo, divadlo tady taky je. I v relativně malém městě najdete něco, co je dobré. V Soběslavi, kde žijí tchán s tchyní, jsem například objevil fantastické kino a kavárnu.
Vy jste z nedalekého Tábora, že? Co vás coby ročník 1981 formovalo? Ptám se samozřejmě na pocitové, estetické věci.
Vůbec nevím. Myslím, že jsme generace, která je zasažená doktrínou chovat se za každou cenu slušně. Všichni nám říkali: „Staří mají pravdu.“, „Až budeš starší, tak to pochopíš.“ Sráželi nás dolů a člověk musel pořád na něco čekat. To se na naší generaci asi podepsalo nejvíc. Dnes je tu druhý extrém – všichni chtějí a mají všechno hned, na nic se nečeká. Nemáš Instagram? Seš starej! Jsem hodně zvědavý na to, kam se společnost vyvine. Jejda! Já musím jít učit!
Učit?
Ano, učím v Brně na Mendlovce průmyslový design. Pátý rok, myslím.
Tak to vás nebudu zdržovat a vypínám diktafon. Ještě si neodpustím… Prý rád lyžujete?
Ano, ale blbě.
A na lyže byste si netroufl?
Asi bych tam neměl co přinést, takhle bych to řekl. Možná grafický design. Povrch lyže neboli dezén, jak já říkám. Něco jiného by byla lyžařská bota. Ale zatím nikdo nepřišel a asi ani nepřijde.
……………………………………………………………………………………………………………..
Petr Novague (nar. 1981)
je český designér, který ještě během studií pracoval pro Škoda Auto. Po skončení UMPRUM zůstal na škole jako asistent vedoucího ateliéru. V roce 2008 se stal kreativním ředitelem firmy Logos a o rok později založil vlastní značku NOVAGUE DESIGN. Je držitelem čtrnácti prestižních ocenění Red Dot Design Awards a desítek dalších. Je ambasadorem značky Porsche pro Českou republiku.
Rozhovor vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2021. Celý magazín nebo jeho předchozí ročníky si můžete přečíst ZDE.